0

Jak vyhrát mír

Nad budoucností Afghánistánu visí otazník, neboť jeho slabá národní vláda zápasí o udržení podpory a legitimity tváří v tvář šířícímu se povstání, warlordům, heroinovému trhu a zklamanému obyvatelstvu. Podél oblouku sahajícího od Afghánistánu po východní Afriku se dnes rozrůstá násilí v Iráku, Libanonu, Somálsku a dále až do súdánského regionu Dárfúr.

Politici, generálové, ba i diplomaté všude hovoří o vojenských strategiích a manévrech, ale všude je zapotřebí něčeho úplně jiného. Stabilita přijde, jedině až budou existovat ekonomické příležitosti a bobtnající generace mladých mužů místo snahy hledat štěstí ve válce najde zaměstnání a uživí rodiny.

Znovu a znovu jsme svědky toho, že zahraniční armáda, ať NATO v Afghánistánu, americká armáda v Iráku, izraelská v okupované Palestině či etiopská v Somálsku, může sice zvítězit v určité bitvě, ba dokonce vyhrát válku, ale nikdy nezajistí mír. Mír tkví v důstojnosti a naději do budoucnosti. Vojenská okupace podlamuje důstojnost a zoufalá chudoba a ekonomický chaos podkopávají naději. Míru lze dosáhnout jedině stažením zahraničních vojsk a zajištěním pracovních míst, produktivních farem a továren, turismu, zdravotní péče a škol. Bez nich se vojenské vítězství a okupace rychle mění v trosky.

Vláda Spojených států vůči těmto faktům projevila slepotu, ale i mezinárodní společenství zůstává špatně vybavené na pomoc s obnovou míru ve zbídačených zemích po skončení konfliktu. Opakovaně dochází k roztříštění křehkého míru kvůli nedostatku ekonomické návaznosti. Navzdory velkolepým příslibům zahraniční pomoci, hospodářské rekonstrukce a rozvoje v Afghánistánu, Iráku, Libanonu i dalších místech je skutečná historie mezinárodní pomoci při poválečné obnově hluboce nedostatečná.