Jak si získat ty, kdo tratí na globalizaci

Mnozí lidé na obou stranách Atlantiku pohlížejí na ekonomickou globalizaci jako na hrozbu pro osoby s podprůměrnými příjmy. Podle nedávného průzkumu německého Marshallova fondu upřednostňuje většina lidí ve Francii, Německu a Spojených státech zachování stávajících obchodních bariér, i když to brání hospodářskému růstu. Je zřejmé, že ani značný čistý přínos plynoucí z globální ekonomické integrace nedokáže přesvědčit ty, kdo přišli o práci, a také mnoho dalších lidí, kteří se cítí ohroženi.

Nedávno zřízený Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) reaguje na tento problém na úrovni celé EU. Může v členských zemích vynaložit až 500 milionů eur ročně na zaměstnance propuštěné v důsledku globálního obchodu. Sdílení výhod globalizace s těmi, kdo na ní tratí, je však tradičně pokládáno za zodpovědnost jednotlivých států. Například americká Obchodní regulační pomoc, kterou v roce 1962 zavedla Kennedyho administrativa a jež se stala inspirací pro EGF, je ryze národním programem. Je tedy zapojení EU skutečně oprávněné?

Ekonomické zdůvodnění evropského globalizačního fondu zní tak, že obchodní politika byla povýšena na celoevropskou úroveň, přičemž členské státy unie mají i nadále schopnost blokovat rozhodnutí. Vezměme si hypotetický příklad plné obchodní liberalizace v textilním průmyslu, která by měla značně asymetrické dopady například při porovnání mezi Švédskem, kde textilní průmysl prakticky neexistuje, a Portugalskem, kde je naopak velmi významný. Švédsko by mělo z takového opatření zřejmý prospěch, zatímco Portugalsko by bylo vzhledem k velkému počtu propuštěných textilních zaměstnanců tvrdě zasaženo.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/3cfTKPS/cs;