Tento článek píšu počátkem srpna v New Yorku – v době, kdy starosta vyhlásil „krizový stav z horka“, aby zabránil rozsáhlým výpadkům elektrické energie vlivem očekávaného intenzivního používání klimatizačních jednotek. Zaměstnancům města by mohlo hrozit trestní stíhání, pokud nastaví termostaty na méně než 78 stupňů Fahrenheita (25,5°C). Spotřeba elektrické energie přesto dosáhla téměř rekordní úrovně.
Kalifornie se mezitím vzpamatovává z vlastní rekordní vlny veder. Pro Spojené státy jako celek bylo prvních šest měsíců roku 2006 nejteplejším obdobím za více než století. Také Evropa zažívá nezvykle horké léto. V červenci byly zaznamenány nové teplotní rekordy v Anglii a v Nizozemsku, kde se teplotní údaje sledují již více než 300 let.
Horké léto na severní polokouli se hezky časově shoduje s premiérou dokumentárního filmu An Inconvenient Truth (Nepohodlná pravda), v němž vystupuje bývalý americký viceprezident Al Gore. Za pomoci zajímavých grafů, snímků a dalších informací film přesvědčivě ukazuje, že globální oteplování způsobují naše emise oxidu uhličitého – nebo k němu přinejmenším přispívají – a že musíme tento problém naléhavě řešit.
Američané mají sklon hodně hovořit o morálce a spravedlnosti. Většina Američanů si však stále neuvědomuje, že odmítnutí jejich země podepsat kjótský protokol a následný přístup typu „jedeme jako obvykle“ k emisím skleníkových plynů je morálním selháním nejvážnějšího druhu. Již nyní má škodlivé důsledky pro ostatní a jeho největší nespravedlnost spočívá v tom, že jsou to bohatí, kdo spotřebují nejvíce energie, což vede k emisím způsobujícím klimatické změny, a jsou to naopak chudí, kdo ponese největší část nákladů. (Chcete-li se podívat, co můžete pro snížení svého podílu udělat vy sami, navštivte stránku www.climatecrisis.net.)
Abych tuto nespravedlnost viděl, stačí, když se podívám na klimatizační jednotku, která udržuje v mé kanceláři snesitelné prostředí. Učinil jsem sice víc, než starosta žádal, když jsem klimatizaci nastavil na 82 Fahrenheity (27°C), ale stále se podílím na začarovaném kruhu. S horkem se totiž vypořádávám tak, že spotřebovávám více energie, což vede ke spalování většího množství fosilních paliv a vypouštění většího množství skleníkových plynů do atmosféry, takže se planeta ještě více zahřívá. Totéž se dělo dokonce i ve chvíli, kdy jsem sledoval film An Inconvenient Truth: byl teplý večer, ale v kině panovala taková zima, až jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal sako.
Horko zabíjí. Vlna veder ve Francii v roce 2003 si vyžádala přibližně 35 000 lidských životů a parné období podobné tomu, které minulý měsíc zažila Británie, mělo podle oficiálních odhadů na svědomí dalších více než 2 000 životů. Ačkoliv žádnou konkrétní vlnu veder nelze přímo připsat globálnímu oteplování, jsou v jeho důsledku podobné jevy častější. Bude-li navíc globální oteplování nadále ponecháno bez kontroly, vyžádají si nevyzpytatelné dešťové srážky, které způsobí střídání vleklých období sucha a silných záplav, takové množství životů, že počet obětí horkého počasí v Evropě bude proti tomu nízký. Častější prudké hurikány zabijí mnohem větší počet lidí. Tající ledovce na pólech způsobí zvednutí hladiny moří, což zaplaví nízko položené úrodné delty řek, v nichž pěstují potravinářské plodiny miliony lidí. Kromě toho se začnou šířit tropické nemoci, které zabijí ještě více osob.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Oběťmi přitom budou v drtivé většině ti, kdo nemají prostředky na adaptaci, na zajištění alternativních zdrojů potravin, a kdo nemají přístup k zdravotní péči. Dokonce ani v bohatých zemích nejsou obvykle mezi oběťmi přírodních katastrof bohatí lidé. Když město New Orleans zasáhl hurikán Katrina, zahynuli chudí lidé v nízko položených oblastech, kteří neměli automobil, aby mohli ujet. A pokud to platí pro zemi, jako jsou Spojené státy, které mají dostatečně efektivní infrastrukturu a prostředky na pomoc občanům v době krize, pak to vychází ještě více najevo ve chvílích, kdy katastrofy zasáhnou země rozvojové, protože jejich vlády postrádají potřebné zdroje a jelikož pro bohaté země stále nemají v oblasti zahraniční pomoci všechny lidské životy stejnou váhu.
Podle údajů Organizace spojených národů byly v roce 2002 emise skleníkových plynů na hlavu v USA šestnáctkrát vyšší než v Indii, šedesátkrát vyšší než v Bangladéši a více než dvěstěkrát vyšší než v Etiopii, Mali nebo Čadu. Mezi další rozvinuté země, jejichž emise se blíží těm americkým, patří Austrálie, Kanada a Lucembursko. Emise Ruska, Německa, Velké Británie, Itálie, Francie a Španělska se pak pohybují mezi čtvrtinou a polovinou emisí amerických. To je stále vysoko nad celosvětovým průměrem a více než padesátinásobek emisí v nejchudších zemích, jejichž obyvatelé budou vlivem globálního oteplování umírat.
Pokud znečišťovatel poškozuje ostatní, mají poškození obvykle možnost právní nápravy. Například když továrna vypouští jedovaté chemické látky do řeky, jejíž vodu používám k zavlažování farmy, takže mi uhyne úroda, mohu podat žalobu na majitele továrny. Pokud však bohaté státy znečišťují atmosféru oxidem uhličitým a způsobují mi výpadek úrody vlivem následných změn ve srážkové činnosti, případně mi zaplavují pole kvůli vzestupu mořské hladiny, neměl bych mít možnost podat žalobu také?
Camilla Toulminová, která řídí Mezinárodní institut pro ekologii a rozvoj, nevládní organizaci se sídlem v Londýně, se v červnu zúčastnila přednášky Ala Gorea o klimatických změnách. Zeptala se ho, co si myslí o odškodnění těch, které klimatické změny postihují nejvíce, ačkoliv se na nich podílejí neméně. Jak Toulminová uvádí na stránkách www.opendemocracy.net, tato otázka bývalého viceprezidenta zjevně překvapila a myšlenku nepodpořil. Podobně jako Toulminová si tedy i já kladu otázku, zda tato pravda není příliš nepohodlná dokonce i pro něj.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Tento článek píšu počátkem srpna v New Yorku – v době, kdy starosta vyhlásil „krizový stav z horka“, aby zabránil rozsáhlým výpadkům elektrické energie vlivem očekávaného intenzivního používání klimatizačních jednotek. Zaměstnancům města by mohlo hrozit trestní stíhání, pokud nastaví termostaty na méně než 78 stupňů Fahrenheita (25,5°C). Spotřeba elektrické energie přesto dosáhla téměř rekordní úrovně.
Kalifornie se mezitím vzpamatovává z vlastní rekordní vlny veder. Pro Spojené státy jako celek bylo prvních šest měsíců roku 2006 nejteplejším obdobím za více než století. Také Evropa zažívá nezvykle horké léto. V červenci byly zaznamenány nové teplotní rekordy v Anglii a v Nizozemsku, kde se teplotní údaje sledují již více než 300 let.
Horké léto na severní polokouli se hezky časově shoduje s premiérou dokumentárního filmu An Inconvenient Truth (Nepohodlná pravda), v němž vystupuje bývalý americký viceprezident Al Gore. Za pomoci zajímavých grafů, snímků a dalších informací film přesvědčivě ukazuje, že globální oteplování způsobují naše emise oxidu uhličitého – nebo k němu přinejmenším přispívají – a že musíme tento problém naléhavě řešit.
Američané mají sklon hodně hovořit o morálce a spravedlnosti. Většina Američanů si však stále neuvědomuje, že odmítnutí jejich země podepsat kjótský protokol a následný přístup typu „jedeme jako obvykle“ k emisím skleníkových plynů je morálním selháním nejvážnějšího druhu. Již nyní má škodlivé důsledky pro ostatní a jeho největší nespravedlnost spočívá v tom, že jsou to bohatí, kdo spotřebují nejvíce energie, což vede k emisím způsobujícím klimatické změny, a jsou to naopak chudí, kdo ponese největší část nákladů. (Chcete-li se podívat, co můžete pro snížení svého podílu udělat vy sami, navštivte stránku www.climatecrisis.net.)
Abych tuto nespravedlnost viděl, stačí, když se podívám na klimatizační jednotku, která udržuje v mé kanceláři snesitelné prostředí. Učinil jsem sice víc, než starosta žádal, když jsem klimatizaci nastavil na 82 Fahrenheity (27°C), ale stále se podílím na začarovaném kruhu. S horkem se totiž vypořádávám tak, že spotřebovávám více energie, což vede ke spalování většího množství fosilních paliv a vypouštění většího množství skleníkových plynů do atmosféry, takže se planeta ještě více zahřívá. Totéž se dělo dokonce i ve chvíli, kdy jsem sledoval film An Inconvenient Truth: byl teplý večer, ale v kině panovala taková zima, až jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal sako.
Horko zabíjí. Vlna veder ve Francii v roce 2003 si vyžádala přibližně 35 000 lidských životů a parné období podobné tomu, které minulý měsíc zažila Británie, mělo podle oficiálních odhadů na svědomí dalších více než 2 000 životů. Ačkoliv žádnou konkrétní vlnu veder nelze přímo připsat globálnímu oteplování, jsou v jeho důsledku podobné jevy častější. Bude-li navíc globální oteplování nadále ponecháno bez kontroly, vyžádají si nevyzpytatelné dešťové srážky, které způsobí střídání vleklých období sucha a silných záplav, takové množství životů, že počet obětí horkého počasí v Evropě bude proti tomu nízký. Častější prudké hurikány zabijí mnohem větší počet lidí. Tající ledovce na pólech způsobí zvednutí hladiny moří, což zaplaví nízko položené úrodné delty řek, v nichž pěstují potravinářské plodiny miliony lidí. Kromě toho se začnou šířit tropické nemoci, které zabijí ještě více osob.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Oběťmi přitom budou v drtivé většině ti, kdo nemají prostředky na adaptaci, na zajištění alternativních zdrojů potravin, a kdo nemají přístup k zdravotní péči. Dokonce ani v bohatých zemích nejsou obvykle mezi oběťmi přírodních katastrof bohatí lidé. Když město New Orleans zasáhl hurikán Katrina, zahynuli chudí lidé v nízko položených oblastech, kteří neměli automobil, aby mohli ujet. A pokud to platí pro zemi, jako jsou Spojené státy, které mají dostatečně efektivní infrastrukturu a prostředky na pomoc občanům v době krize, pak to vychází ještě více najevo ve chvílích, kdy katastrofy zasáhnou země rozvojové, protože jejich vlády postrádají potřebné zdroje a jelikož pro bohaté země stále nemají v oblasti zahraniční pomoci všechny lidské životy stejnou váhu.
Podle údajů Organizace spojených národů byly v roce 2002 emise skleníkových plynů na hlavu v USA šestnáctkrát vyšší než v Indii, šedesátkrát vyšší než v Bangladéši a více než dvěstěkrát vyšší než v Etiopii, Mali nebo Čadu. Mezi další rozvinuté země, jejichž emise se blíží těm americkým, patří Austrálie, Kanada a Lucembursko. Emise Ruska, Německa, Velké Británie, Itálie, Francie a Španělska se pak pohybují mezi čtvrtinou a polovinou emisí amerických. To je stále vysoko nad celosvětovým průměrem a více než padesátinásobek emisí v nejchudších zemích, jejichž obyvatelé budou vlivem globálního oteplování umírat.
Pokud znečišťovatel poškozuje ostatní, mají poškození obvykle možnost právní nápravy. Například když továrna vypouští jedovaté chemické látky do řeky, jejíž vodu používám k zavlažování farmy, takže mi uhyne úroda, mohu podat žalobu na majitele továrny. Pokud však bohaté státy znečišťují atmosféru oxidem uhličitým a způsobují mi výpadek úrody vlivem následných změn ve srážkové činnosti, případně mi zaplavují pole kvůli vzestupu mořské hladiny, neměl bych mít možnost podat žalobu také?
Camilla Toulminová, která řídí Mezinárodní institut pro ekologii a rozvoj, nevládní organizaci se sídlem v Londýně, se v červnu zúčastnila přednášky Ala Gorea o klimatických změnách. Zeptala se ho, co si myslí o odškodnění těch, které klimatické změny postihují nejvíce, ačkoliv se na nich podílejí neméně. Jak Toulminová uvádí na stránkách www.opendemocracy.net, tato otázka bývalého viceprezidenta zjevně překvapila a myšlenku nepodpořil. Podobně jako Toulminová si tedy i já kladu otázku, zda tato pravda není příliš nepohodlná dokonce i pro něj.