0

Obhajoba nevizionářů

OXFORD – Řada vzpomínkových článků vydaných po nedávné smrti Margaret Thatcherové oslavovala tuto ženu jako „transformativní“ vůdkyni, která přinesla obrovské změny. V těchto článcích se často objevovaly zmínky o jejím neméně transformativním americkém protějšku Ronaldu Reaganovi. Zajímavější je však srovnání Thatcherové s jiným jejím prezidentským současníkem: Georgem H. W. Bushem.

Ten sice bývá často zlehčován jako pouhý „transakční manažer“, ale jeho zahraničně-politická bilance patřila k nejlepším za posledních padesát let. Jeho administrativa zvládla konec studené války, rozpad Sovětského svazu i sjednocení Německa v rámci NATO – a to vše bez násilí. Současně stál Bush v čele široké koalice států, která s podporou Organizace spojených národů odrazila agresi Saddáma Husajna proti Kuvajtu. Kdyby tehdy prezident upustil kteroukoliv kouli, s nimiž žongloval, vypadal by dnešní svět daleko hůř.

Ačkoliv byl prezidentem v době velké globální transformace, on sám podle svého svědectví neměl převratné cíle. V otázce sjednocení Německa odolával radám Thatcherové a dalších, zjevně z férovosti a ohleduplnosti vůči svému příteli, německému kancléři Helmutu Kohlovi. V říjnu 1989 reagoval na Kohlův telefonát veřejným prohlášením, že „nesdílí obavy, jež některé evropské země ze sjednoceného Německa mají“.

Současně si však dával pozor, aby nenechal Kohla a ostatní převzít vedení. Když se o měsíc později otevřela Berlínská zeď, zčásti i kvůli omylu na východoněmecké straně, stal se Bush terčem kritiky za nevýraznou reakci. Bush se však záměrně rozhodl, že nebude ponižovat Sověty nebo se škodolibě radovat. „Nebudu se bít v prsa a tančit na zdi,“ zněla jeho odpověď – a byl to ukázkový příklad emoční inteligence státníka. Stejná zdrženlivost pomohla připravit půdu pro úspěšný summit se sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem na Maltě o měsíc později. Studená válka v tichosti skončila a následoval rozpad sovětské říše.