46

Proč sanace Řecka ztroskotala

CAMBRIDGE – S ohledem na další vývoj řecké krize je důležité pochopit, že pro úspěch programu strukturálních úprav je nezbytné, aby se k němu dotyčná země silně přihlásila. I když vyjednavači překonají nejnovější zádrhele, bude obtížné věřit v úspěšné zavedení programu, nebudou-li o něm přesvědčeni řečtí občané. Dosavadní zkušenosti tomu rozhodně napovídají. A bez strukturálních reforem existuje jen malá naděje, že se řecká ekonomika dočká trvalé stability a růstu – mimo jiné proto, že oficiální věřitelé nejsou ochotni dál poskytovat nereformovanému Řecku podstatně víc peněz, než kolik od něj žádají zpět. (Je tomu tak po většinu doby trvání krize, ačkoliv ze světového tisku by se to člověk možná nikdy nedozvěděl.)

Členství Řecka v Evropské unii dává věřitelům značné páky, ale ani ty evidentně nestačí ke změně základních počtů. Řecko zůstává plně suverénní zemí, nikoliv méně suverénním státem. „Trojka“ věřitelů – Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise – jednoduše nemá na Řecko takové páky, jaké měla například Korporace pro pomoc městům na New York, když tato metropole balancovala v polovině 70. let na pokraji bankrotu.

Nejlepší programy strukturálních úprav jsou ty, u nichž změny politik navrhuje přímo zadlužená vláda a MMF pomáhá koncipovat na míru šitý program a zajišťuje politické krytí jeho zavádění. Vnucování jednoduše není efektivní variantou. Aby se tedy reformy ujaly, musí jim řecká vláda a její voliči věřit.

Poznatek, že se země musí ke svému reformnímu programu aktivně hlásit, není ničím novým. Složitý vztah mezi MMF a Ukrajinou začal dlouho před posledním kolem jednání. V roce 2013 napsali zaměstnanci MMF skličující zprávu o zkušenostech této organizace v zemi. Jejich závěr zněl v podstatě tak, že neschopnost ukrajinské vlády plně se přihlásit k reformnímu procesu prakticky zaručuje nefunkčnost reformního programu.