NEW YORK – Na 7. prosince připadá 67. výročí japonského útoku na Pearl Harbor. Během let se „den zostuzení“ v Americe stal klasickým vztažným bodem pro burcování vlasteneckých nálad. Analogie s útokem na Pearl Harbor se kupříkladu často zmiňovaly po teroristických útocích z 11. září 2001. Avšak navzdory svému stěžejnímu postavení v americké kolektivní paměti zůstává Pearl Harbor jen málo pochopen. Proč vůbec Japonsko tuto zdánlivě sebevražednou válku zahájilo? Je tu kromě závěru, že se Japonsko ze svého závažného rozhodnutí musí ponaučit, něco, v čem by se mohly ponaučit i Spojené státy?
Rozhodnutí zaútočit na Pearl Harbor vzniklo po pěti měsících úvah, jež zahrnovaly řadu oficiálních konferencí. Jednalo se o povlovný proces, během něhož mohlo chápavější, ale pevné angažmá USA pomoci vychýlit Japonsko odlišným směrem. Názor japonské vlády byl ve skutečnosti tak rozpolcený, až udivuje, že se nakonec dokázala dohodnout.
Mnoho příslušníků japonské armády za hlavní nebezpečí ohrožující jejich vlast původně pokládalo Sovětský svaz. Jiní za hlavního nepřítele považovali USA. Část Japonců trápili abstraktnější, ideologičtí nepřátelé jako komunismus a „amerikanismus“ a zároveň zaznívaly hlasy upozorňující na hrozbu „bílé rasy“ (včetně japonských spojenců, Německa a Itálie) pro „žlutou rasu“.
NEW YORK – Na 7. prosince připadá 67. výročí japonského útoku na Pearl Harbor. Během let se „den zostuzení“ v Americe stal klasickým vztažným bodem pro burcování vlasteneckých nálad. Analogie s útokem na Pearl Harbor se kupříkladu často zmiňovaly po teroristických útocích z 11. září 2001. Avšak navzdory svému stěžejnímu postavení v americké kolektivní paměti zůstává Pearl Harbor jen málo pochopen. Proč vůbec Japonsko tuto zdánlivě sebevražednou válku zahájilo? Je tu kromě závěru, že se Japonsko ze svého závažného rozhodnutí musí ponaučit, něco, v čem by se mohly ponaučit i Spojené státy?
Rozhodnutí zaútočit na Pearl Harbor vzniklo po pěti měsících úvah, jež zahrnovaly řadu oficiálních konferencí. Jednalo se o povlovný proces, během něhož mohlo chápavější, ale pevné angažmá USA pomoci vychýlit Japonsko odlišným směrem. Názor japonské vlády byl ve skutečnosti tak rozpolcený, až udivuje, že se nakonec dokázala dohodnout.
Mnoho příslušníků japonské armády za hlavní nebezpečí ohrožující jejich vlast původně pokládalo Sovětský svaz. Jiní za hlavního nepřítele považovali USA. Část Japonců trápili abstraktnější, ideologičtí nepřátelé jako komunismus a „amerikanismus“ a zároveň zaznívaly hlasy upozorňující na hrozbu „bílé rasy“ (včetně japonských spojenců, Německa a Itálie) pro „žlutou rasu“.