LONDON – Editor listu The Guardian Alan Rusbridger napsal knihu o tom, jak se rozhodl cvičit 20 minut denně hru na klavír. Po osmnácti měsících svým užaslým přátelům přehrál děsivě těžkou Chopinovu Baladu č. 1 g moll. Dokázal by to každý? Nebo bylo zapotřebí obzvláštního talentu?
Debata na téma vlohy versus píle trvá už dlouho. Zůstává nerozřešená, protože tuto vědeckou otázku odjakživa obklopuje politika. Obecně vzato ti, kdo zdůrazňují vrozené schopnosti, patří k politickým konzervativcům, kdežto ti, kdo akcentují výchovu, patří k politickým radikálům.
Filozof devatenáctého století John Stuart Mill patřil ke škole, která předpokládala, že „to dokáže každý“. Byl přesvědčen, že jeho úspěchy nikterak nevycházejí z nadprůměrných zděděných vlastností: Johnem Stuartem Millem se mohl stát kdokoli s „normální inteligencí a zdravím“, kdo by byl vystaven vzdělávacímu systému jeho otce – jehož součástí byla výuka řečtiny ve třech letech.
LONDON – Editor listu The Guardian Alan Rusbridger napsal knihu o tom, jak se rozhodl cvičit 20 minut denně hru na klavír. Po osmnácti měsících svým užaslým přátelům přehrál děsivě těžkou Chopinovu Baladu č. 1 g moll. Dokázal by to každý? Nebo bylo zapotřebí obzvláštního talentu?
Debata na téma vlohy versus píle trvá už dlouho. Zůstává nerozřešená, protože tuto vědeckou otázku odjakživa obklopuje politika. Obecně vzato ti, kdo zdůrazňují vrozené schopnosti, patří k politickým konzervativcům, kdežto ti, kdo akcentují výchovu, patří k politickým radikálům.
Filozof devatenáctého století John Stuart Mill patřil ke škole, která předpokládala, že „to dokáže každý“. Byl přesvědčen, že jeho úspěchy nikterak nevycházejí z nadprůměrných zděděných vlastností: Johnem Stuartem Millem se mohl stát kdokoli s „normální inteligencí a zdravím“, kdo by byl vystaven vzdělávacímu systému jeho otce – jehož součástí byla výuka řečtiny ve třech letech.