7

Francouzská rozluka

PAŘÍŽ – Krušné poměry mohou do veřejné debaty vpustit kdysi nepředstavitelná témata. Myšlenka, která se teď odvažuje zaznívat ve Francii, říká, že země se bude propadat do stále hlubších hospodářských potíží, nezíská-li zpět svou měnovou svrchovanost.

V prvních týdnech letošního roku sílu této logiky zdůraznila dvě ohromující prohlášení francouzských lídrů k hospodářské politice. Nejprve se prezident François Hollande, zneklidněn zhodnocováním eura vůči ostatním předním světovým měnám, vyslovil pro kurzovní cíl. Pak ministr financí Pierre Moscovici pronesl, že by Evropa mohla Francii přiznat odklad termínu pro splnění cíle rozpočtového schodku ve výši 3 % HDP, který podle nově ratifikovaného fiskálního kompaktu platí od letošního roku.

Tyto postoje prozrazují touhu uplatňovat svrchovanou moc nad pravidly a rozhodnutími hospodářské a měnové unie. V letech 1989-1991 z téže motivace vycházelo úsilí prezidenta Françoise Mitterranda prosadit euro v Německu – okšírovat měnovou moc Bundesbanky rámcem, v němž by si Francie mohla být jistá, že bude třímat rozhodující vliv. Jednotná měna byla podmínkou souhlasu Francie se znovusjednocením Německa, a tak se Německo podvolilo. Dvě desítky let nato je Německo nejspíš v jiném rozpoložení.

Krize suverénního zadlužení a bankovnictví, která měnovou unií otřásá od roku 2010, vytrvale odhaluje realitu, která je tu ve hře, neboť nevratně fixní směnné kurzy cementují a prohlubují rozdíly mezi konkurenčními schopnostmi členů eurozóny. V případě Francie ztrátu konkurenční schopnosti a následný strmý pokles exportní výkonnosti ještě zhoršuje závislost na drtivém zdanění práce kvůli financování štědrých sociálních programů a prvotřídních veřejných služeb (a tuto praxi dále komplikuje svazující regulace pracovního trhu).