9

Centristé nemohou obstát

WASHINGTON – Ve většině rozvinutých demokracií bojuje velká středopravá strana o moc s velkou středolevou stranou. Samozřejmě platí, že stupeň politické fragmentace ovlivňuje i otázka, do jaké míry volební systém upřednostňuje velké strany – například tím, že stanovuje vysoký práh pro vstup do parlamentu nebo že vytváří volební obvody, v nichž vítěz bere vše. Rozvinuté demokracie však obecně vzato charakterizuje konkurence mezi velkými stranami na levém a pravém středu. Co tedy mají dělat praví centristé, jako je Mario Monti, uznávaný technokratický premiér Itálie?

V některých částech Evropy – například ve Skotsku, Belgii a Katalánsku – samozřejmě hraje významnější roli regionální a etnická loajalita, ale daleko více to platí pro rozvíjející se země, kde politické štěpení odráží také specifické postkoloniální okolnosti a často i dědictví vlády jedné strany. I v „rozvíjejících se tržních demokraciích“, jako jsou Chile, Mexiko, Jižní Korea a Indie, však pravolevé štěpení hraje významnou roli – zatímco ti, kdo si nárokují politický střed, obecně zůstávají slabí.

Například britští liberální demokraté se už několik desetiletí snaží stát se silnou středovou třetí stranou, ale bez úspěchu. Politický slovník ve Spojených státech je sice odlišný, avšak Demokratická strana je už od prezidentského působení Franklina Roosevelta skutečnou středolevou silou, Republikánská strana okupuje pravici a žádná další významná strana neexistuje.

Ve Francii a Německu je rozdrobenost větší. Politiku tam stále ovládají velká středolevá a velká středopravá strana, avšak menší uskupení – z nichž některá si nárokují střed a jiná krajní pravici a krajní levici – jim v různé míře šlapou na paty. V některých zemích mají vlastní identitu „zelení“, kteří mají blízko k levici, avšak navzdory pozoruhodnému pokroku v Německu nedokážou ani oni dosáhnout takové volební velikosti jako velké středopravé a středolevé strany.