CAMBRIDGE – V době, kdy se americká ekonomika belhá vstříc druhému výročí bankrotu Lehman Brothers, zůstává nezaměstnanost kvůli chudokrevnému růstu zaseknutá na úrovni téměř 10% a existují jen malé vyhlídky na podstatné zlepšení v brzké době. Není tedy divu, že si Američané před listopadovými volbami do Kongresu zlostně kladou otázku, proč ani hyperagresivní vládní stimulační politika nepřinesla kýžený zvrat. Co dalšího, pokud vůbec něco, lze ještě udělat?
Poctivá odpověď – kterou však chce slyšet jen málo voličů – zní, že žádný zaručený všelék neexistuje. Vykopání dnešní propasti trvalo více než deset let a vydrápat se z ní také nějakou dobu potrvá. Jak jsme s Carmen Reinhartovou v roce 2009 varovali v knize o osmisetletých dějinách finančních krizí (publikace nesla ironický název „Tentokrát je to jinak“), po hluboké finanční krizi bývá normou pomalé a vleklé zotavení se setrvale vysokou nezaměstnaností.
Proč je tak obtížné rychle zvednout po finanční krizi zaměstnanost? Jedním z důvodů je samozřejmě skutečnost, že finanční soustavě chvíli trvá, než se zahojí – a než tedy úvěry začnou opět řádně proudit. Napumpování obrovských prostředků daňových poplatníků do finančních mastodontů neřeší hlubší problém zeštíhlení vzájemně předlužené společnosti. Američané si půjčovali a nakupovali do alelujá v domnění, že stále rostoucí ceny nemovitostí spláchnou všechny finanční hříchy. Zbytek světa lil do USA peníze, takže to vypadalo, že život je jeden velký oběd zdarma.
CAMBRIDGE – V době, kdy se americká ekonomika belhá vstříc druhému výročí bankrotu Lehman Brothers, zůstává nezaměstnanost kvůli chudokrevnému růstu zaseknutá na úrovni téměř 10% a existují jen malé vyhlídky na podstatné zlepšení v brzké době. Není tedy divu, že si Američané před listopadovými volbami do Kongresu zlostně kladou otázku, proč ani hyperagresivní vládní stimulační politika nepřinesla kýžený zvrat. Co dalšího, pokud vůbec něco, lze ještě udělat?
Poctivá odpověď – kterou však chce slyšet jen málo voličů – zní, že žádný zaručený všelék neexistuje. Vykopání dnešní propasti trvalo více než deset let a vydrápat se z ní také nějakou dobu potrvá. Jak jsme s Carmen Reinhartovou v roce 2009 varovali v knize o osmisetletých dějinách finančních krizí (publikace nesla ironický název „Tentokrát je to jinak“), po hluboké finanční krizi bývá normou pomalé a vleklé zotavení se setrvale vysokou nezaměstnaností.
Proč je tak obtížné rychle zvednout po finanční krizi zaměstnanost? Jedním z důvodů je samozřejmě skutečnost, že finanční soustavě chvíli trvá, než se zahojí – a než tedy úvěry začnou opět řádně proudit. Napumpování obrovských prostředků daňových poplatníků do finančních mastodontů neřeší hlubší problém zeštíhlení vzájemně předlužené společnosti. Američané si půjčovali a nakupovali do alelujá v domnění, že stále rostoucí ceny nemovitostí spláchnou všechny finanční hříchy. Zbytek světa lil do USA peníze, takže to vypadalo, že život je jeden velký oběd zdarma.