0

Čí jsou to šampioni?

Na přední stránky novin se dostaly vazby mezi státy a obchodními společnostmi, naposledy v Rusku, kde se prezident Vladimír Putin zdá být posedlý budováním „národních šampionů“ v energetickém a leteckém a kosmickém sektoru. Takové snahy se jeví jako pouhá součást vzestupu protekcionismu v evropské politické debatě o podnikání, zejména co se týče přeshraničních akvizic.

Po celé Evropě se vlády staví do pozice, v níž mají být považovány za obhájce „národních“ hráčů před „cizími“ konkurenty. „Ekonomické vlastenectví,“ heslo ražené francouzským ministerským předsedou Dominiquem de Villepinem poté, co se v červenci 2005 objevily zvěsti o převzetí Danone ze strany PepsiCo, tento politický imperativ vystihuje zřejmě nejlépe. Třebaže de Villepinovy projevy jsou oproti většině politických lídrů plamennější, podhoubí tohoto smýšlení sahá daleko za hranice Francie.

Tatáž pohnutka se podle všeho uplatňuje u italské politiky vůči Autostrade, španělské vůči Endese, polské k tamnímu bankovnímu sektoru, u přístupu bývalého švédského premiéra k Volvu, německé stísněnosti ohledně fondů připodobněných ke „kobylkám“ na Deutsche Börse či u stále hlasitější britské obrany nezávislosti londýnské burzy na Spojených státech.

Základním přesvědčením, o nějž se „ekonomické vlastenectví“ opírá, je víra v souběžnost zájmů společností považovaných za „národní“ (v prvé řadě těch největších čili takzvaných „šampionů“), jejich národních zaměstnanců a národního společenství. Podle de Villepina, „máme-li dobře hájit zájmy našich zaměstnanců, musíme ochraňovat zájmy našich firem“. Později argumentoval, že Danone je třeba považovat za „francouzskou“ společnost, protože její „odběr mléka i zdroje vody jsou ve Francii.“ Avšak dokumenty, které sama společnost Danone předkládá, naznačují, že na Francii připadá jen 22% jejího globálního odbytu a méně než 14% její globální pracovní síly.