d8825b0446f86f380efb8628_px1987c.jpg

Kdo se bojí klimatických změn?

KODAŇ – Představte si, že během příštích 70 nebo 80 let se některé obrovské přístavní město – například Tokio – ocitne pod mořskou hladinou, která stoupne o plných 5 metrů nebo ještě o více. Ohroženy by byly miliony obyvatel a také infrastruktura v hodnotě bilionů dolarů.

Tato strašlivá vyhlídka je přesně tím, co mají kazatelé globálního oteplování, jako je Al Gore, na mysli, když varují, že musíme přijmout „rozsáhlá preventivní opatření, abychom ochránili lidskou civilizaci, jak ji známe“. Podobná rétorika se může jevit jako extrémní, ale protože je v sázce tak mnoho, bezpochyby je oprávněná. Jak bychom se bez obrovského a vysoce koordinovaného globálního úsilí mohli vyrovnat se vzestupem mořské hladiny takového řádu?

Skutečnost je taková, že už jsme se s ním vyrovnali. Nebo se s ním vyrovnáváme právě nyní. Nadměrný ústup spodní vody od roku 1930 totiž způsobil, že Tokio pokleslo o plných 4,5 metru, přičemž některé nejníže položené části centra klesaly v některých letech téměř o třicet centimetrů za rok. Podobný pokles nastal v uplynulém století v celé řadě měst, například v Tchien-ťinu, Šanghaji, Ósace, Bangkoku nebo Jakartě. Ve všech případech se města dokázala před tak vysokým relativním zvýšením mořské hladiny ochránit a prosperovat.

Pointa netkví v tom, že můžeme nebo bychom měli globální oteplování ignorovat. Pointa tkví v tom, že bychom se měli mít na pozoru před nadsazenými předpověďmi. To, co zpočátku zní jako úděsná změna klimatu a geografie, se nakonec velmi často ukáže jako zvládnutelná – a v některých případech dokonce neškodná – záležitost.

Vezměme si například zjištění klimatologů Roberta J. Nichollse, Richarda S. J. Tola a Athanasiose T. Vafeidise. Ti v rámci výzkumu financovaného Evropskou unií zkoumali, jaký by byl celosvětový ekonomický dopad, kdyby se v důsledku globálního oteplování zhroutil celý Západoatlantský ledový příkrov. Událost podobných rozměrů by pravděpodobně způsobila vzestup oceánů možná i o šest metrů během příštích sta let – právě takové věci mají ekologičtí aktivisté na mysli, když varují před potenciálními katastrofami evokujícími konec světa. Byly by však tyto katastrofy skutečně tak katastrofální?

Podle Nichollse, Tola a Vafeidise nikoliv. Zde jsou fakta. Šestimetrové zvýšení hladiny moří (které, což je dosti důležité, zhruba desetkrát převyšuje nejhorší očekávání klimatického panelu Organizace spojených národů) by zaplavilo přibližně 40 000 čtverečních kilometrů pobřeží, kde v současné době žije více než 400 milionů lidí. To je samozřejmě obrovský počet, ale ani zdaleka to není veškeré lidstvo. Přesněji řečeno je to necelých 6% světové populace – což jinými slovy znamená, že 94% populace by zaplaveno nebylo. A většina z těch, kdo v záplavových oblastech žijí, by si beztak ani nezmáčela nohy.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Je to dáno tím, že drtivá většina z oněch 400 milionů lidí žije uvnitř měst, kde by bylo možné je podobně jako v Tokiu relativně snadno ochránit. V důsledku toho by se muselo přestěhovat pouze asi 15 milionů lidí. To vše navíc v průběhu sta let. Podle Nichollse, Tola a Vafeidise by celkové náklady na zvládnutí této „katastrofy“ – za předpokladu, že politici nebudou tápat, nýbrž dělat chytrou a koordinovanou politiku – činily přibližně 600 miliard dolarů ročně, což je méně než 1% globálního HDP.

Toto číslo se může zdát překvapivě nízké, ale to je jen proto, že mnozí z nás přijali rozšířený názor, že momentálně nejsme schopni adaptovat se na výrazná zvýšení mořské hladiny. Nejenže toho schopni jsme, ale navíc jsme to v minulosti mnohokrát dokázali.

Ať se nám to líbí, nebo ne, globální oteplování je skutečné, způsobili ho lidé a my ho potřebujeme nějak řešit. Nehrozí nám však konec světa.

Klimatologie je delikátní a pekelně zašmodrchaný obor, který jen zřídkakdy přináší jednoznačné předpovědi nebo přímočará řešení. A po 20 letech, kdy jsme o globálním oteplování hodně řečnili, ale pramálo jsme proti němu dělali, lze jistou dávku frustrace očekávat. Vznikla zde pochopitelná touha utnout záplavu slov, vzít lidi za ramena a zatřást jimi.

Snaha vyděsit lidi k smrti bohužel ničemu nepomůže. Ano, znepokojivá statistika doplněná zveličeným výkladem nás přiměje sednout na zadek a dávat pozor. Brzy však znecitlivíme tak, že námi pohnou jen stále hrůzyplnější scénáře. A s rostoucím přeháněním těchto historek se zvyšuje i pravděpodobnost, že bude jejich nadnesenost odhalena – a veřejnost přestane celé záležitosti dopřávat sluchu.

To může vysvětlovat nedávné průzkumy veřejného mínění, podle nichž obavy veřejnosti z globálního oteplování v posledních třech letech výrazně klesly. Ve Spojených státech například Pewův institut uvedl, že počet Američanů, kteří pokládají globální oteplování za velmi vážný problém, se snížil z 44% v dubnu 2008 na pouhých 35% loni v říjnu. Podle ještě novější studie BBC se pouze 26% Britů domnívá, že ke člověkem vyvolaným „klimatickým změnám skutečně dochází“, přičemž v listopadu 2009 to bylo 41% respondentů. A v Německu zveřejnil časopis Der Spiegel výsledky průzkumu, podle něhož se globálního oteplování obává pouze 42% občanů, oproti 62% v roce 2006.

Strach může být krátkodobě skvělým motivátorem, ale zároveň je to strašlivě špatný základ pro přijímání chytrých rozhodnutí o složitém problému, který vyžaduje naši plnou inteligenci po dlouhou dobu.

https://prosyn.org/8kJovFscs