Kdo doplácí na ptačí chřipku?

Před padesáti lety američtí pěstitelé kuřat zjistili, že držením ptáků v halách dokáží vyrábět kuřata určená na stůl levněji a s vynaložením méně práce než tradičními farmářskými metodami. Nový postup se rozšířil: kuřata zmizela z luk do dlouhých hal bez oken. Zrodily se průmyslové velkochovy.

Neříká se „průmyslové zemědělství“ jen proto, že ony haly připomínají průmyslové závody. Všechno, co se týče výrobních metod, je zaměřeno na proměnu živého zvířete ve stroj přetvářející zrno na maso nebo vejce při co nejnižších nákladech.

Vstoupíte-li do takové haly – pokud vám to pěstitel dovolí –, uvidíte až 30 tisíc kuřat. Intenzita chovu doporučovaná americkým obchodním sdružením kuřecího průmyslu National Chicken Council je 85 čtverečních palců na kuře – méně než jeden standardní list papíru A4. Když kuřata dorostou do tržní váhy, zcela toto místo zaplní. Ani jediné kuře se nemůže hnout, aniž by se prodíralo mezi ostatními opeřenci. V průmyslové velkovýrobě vajec se slepice mohou stěží pohnout, protože jsou namačkány do drátěných klecí, které umožňují vyskládat zvířata do pater, jedno nad druhé.

https://prosyn.org/hnFvTmxcs