Před několika měsíci se stal Evo Morales první demokraticky zvolenou domorodou hlavou státu v Bolívii. Domorodé skupiny tvoří 62% bolivijské populace a lidé se smíšenou krví dalších 30%, avšak po 500 let vládly Bolivijcům koloniální mocnosti a jejich potomci. Ještě hluboko ve dvacátém století byly domorodé skupiny v podstatě zbaveny hlasovacího práva i možnosti se k čemukoliv vyjadřovat. Jejich jazyky, ajmarština a kečuánština, nebyly uznávány ani při projednávání veřejných záležitostí. Moralesovo zvolení bylo tudíž historické a vzrušení v Bolívii je hmatatelné.
Moralesovo znárodnění bolivijských ropných a plynových polí však vyvolalo v celém mezinárodním společenství šokové vlny. Během kampaně dával Morales svůj záměr posílit státní kontrolu nad bolivijským plynem a ropou jasně najevo. Stejně tak však dával najevo, že nemá v úmyslu vyvlastňovat majetek energetických firem – přál si, aby zahraniční investoři v zemi zůstali. (Znárodnění pochopitelně nemusí nutně znamenat vyvlastnění bez náležitého odškodnění.) U moderních politiků je to možná překvapivé, ale Morales vzal svá slova vážně. Veden upřímným zájmem zvýšit příjmy svého zoufale chudého lidu pochopil, že Bolívie potřebuje pro dosažení růstu odborné znalosti cizinců a že z toho vyplývá i nutnost za jejich služby poctivě zaplatit. Získávají však zahraniční vlastníci větší než spravedlivou míru návratnosti?
Bolivijci Moralesovy kroky široce podporují, neboť takzvané privatizace (neboli „kapitalizace“) prováděné za vlády bývalého prezidenta Gonzala „Goniho“ Sáncheze de Lozady chápou jako zlodějnu: Bolívie získala pouhých 18% výnosů! Bolivijci si kladou otázku, proč by investice ve výši přibližně 3 miliard dolarů měly dávat zahraničním investorům právo na 82% obrovských zásob plynu v zemi, jejichž hodnota se dnes odhaduje na 250 miliard dolarů. K úplnému zveřejnění výnosů ani k auditu skutečné hodnoty investic sice zatím nedošlo, ale zdá se, že investoři by za starých podmínek získali všechny své peníze zpět za pouhé čtyři roky.
Před několika měsíci se stal Evo Morales první demokraticky zvolenou domorodou hlavou státu v Bolívii. Domorodé skupiny tvoří 62% bolivijské populace a lidé se smíšenou krví dalších 30%, avšak po 500 let vládly Bolivijcům koloniální mocnosti a jejich potomci. Ještě hluboko ve dvacátém století byly domorodé skupiny v podstatě zbaveny hlasovacího práva i možnosti se k čemukoliv vyjadřovat. Jejich jazyky, ajmarština a kečuánština, nebyly uznávány ani při projednávání veřejných záležitostí. Moralesovo zvolení bylo tudíž historické a vzrušení v Bolívii je hmatatelné.
Moralesovo znárodnění bolivijských ropných a plynových polí však vyvolalo v celém mezinárodním společenství šokové vlny. Během kampaně dával Morales svůj záměr posílit státní kontrolu nad bolivijským plynem a ropou jasně najevo. Stejně tak však dával najevo, že nemá v úmyslu vyvlastňovat majetek energetických firem – přál si, aby zahraniční investoři v zemi zůstali. (Znárodnění pochopitelně nemusí nutně znamenat vyvlastnění bez náležitého odškodnění.) U moderních politiků je to možná překvapivé, ale Morales vzal svá slova vážně. Veden upřímným zájmem zvýšit příjmy svého zoufale chudého lidu pochopil, že Bolívie potřebuje pro dosažení růstu odborné znalosti cizinců a že z toho vyplývá i nutnost za jejich služby poctivě zaplatit. Získávají však zahraniční vlastníci větší než spravedlivou míru návratnosti?
Bolivijci Moralesovy kroky široce podporují, neboť takzvané privatizace (neboli „kapitalizace“) prováděné za vlády bývalého prezidenta Gonzala „Goniho“ Sáncheze de Lozady chápou jako zlodějnu: Bolívie získala pouhých 18% výnosů! Bolivijci si kladou otázku, proč by investice ve výši přibližně 3 miliard dolarů měly dávat zahraničním investorům právo na 82% obrovských zásob plynu v zemi, jejichž hodnota se dnes odhaduje na 250 miliard dolarů. K úplnému zveřejnění výnosů ani k auditu skutečné hodnoty investic sice zatím nedošlo, ale zdá se, že investoři by za starých podmínek získali všechny své peníze zpět za pouhé čtyři roky.