Kdo ztratil Rusko?

Kdo ztratil Rusko? V západních mediálních a politických kruzích nepřestává tato otázka vyvolávat vášnivé diskuse. Jako by tato otázka předem předpokládala nejen to, že Rusko je ztraceno, ale i to, že kdyby někdo v americké vládě, v Mezinárodním měnovém fondu nebo v Evropské unii věnoval Rusku a jeho vládě více pozornosti – a více pomoci a prostředků, mohly být výsledky o poznání lepší. Přitom však jen málokdo dnes soudí, že měl Západ Rusku poskytnout více peněz, neřkuli více pomáhat Jelcinovi a dnes Putinovi.

Opoziční kritika, podporována některými poradci George W. Bushe, tvrdí, že se Clintonova administrativa snažila pomoci až příliš, ne že se nesnažila dost. V otázce „Kdo ztratil Rusko?“ je cosi protichůdného, má-li znamenat, že se Spojené státy snažily až příliš. Slova nejtvrdší kritiky slyšíme od těch (včetně Bushových poradců), kteří hlásají, že Amerika a Západ pustily peníze komínem, místo aby postupovaly jako v případě ničivých požárů, tj. aby se držely zpátky a nechaly běsnící živel vyhasnout.

Celkem vzato byl opatrně dávkovaný přístup minulých osmi let víceméně správný. Souhlasit s tím bude nejspíš málokdo a dost možná ani ti, kteří jsou za ruskou politiku posledních let nejvíce odpovědni. Nechci tím ovšem tvrdit, že situace v Rusku je dobrá, nebo že americká a západní politika tam měla kdovíjaký pozitivní dopad, ani že v Rusku neexistuje korupce, bída a podobně.

Pro Západ je dnešní situace samozřejmě mnohem uspokojivější, a to nejen ve srovnání s dobou před deseti dvaceti lety, kdy se o pádu Sovětského svazu nikomu ani nesnilo, ale také pokud uvážíme, k čemu všemu mohlo dojít vzhledem k hospodářskému strádání a sociální nestabilitě Ruska. V roce 1995 Rusko zarazilo hyperinflaci; nepřiklonilo se ani k pravicové diktatuře ani zpět ke komunismu; nezdegenerovalo ani do stavu anarchického chaosu.

Je to úspěch, uvážíme-li, že Rusko nemá žádnou historickou zkušenost s jakoukoli demokracií či tržním hospodářstvím. Rusko snad nedopadlo ani tak zle jako Ukrajina, Bělorusko či státy střední Asie. Netvrdím však, že Amerika a Západ měly na tomto výsledku významnější zásluhu – s výjimkou toho, co umějí nejlépe: prosperovat za vlastním prahem a nutit tudíž ostatní, aby se chtěli stát svobodnětržními demokraty. Vývoj v Rusku určují především sami Rusové.

Mluvme o konkrétních politických volbách Západu a konkrétních rozhodnutích, nikoli o jakési fiktivní nabídce možností, z nichž jednou je „Nejprve prosadit právní řád, vymýtit korupci a nerovnost, načež přikročit k tržním reformám a pomoci“. Taková možnost nikdy neexistovala. Volba Západu se snažila nalézt rovnováhu mezi jeho malými i přemrštěnými požadavky. Mezi nejvýznamnější rozhodnutí patřilo:

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

- v roce 1992 odsouhlasit členství Ruska v MMF a poskytnout mu okamžitě a za obvyklých podmínek jednu miliardu dolarů pro případ potřeby,

- v roce 1996 pracovat úzce s Jelcinem v období před prezidentskými volbami a po nich, a to navzdory jeho osobním chybám a pochybným privatizacím typu „akcie za půjčku“ z léta roku 1995,

- následně dát k dispozici více prostředků a zasadit se o zvýšení částky, jež je předmětem smlouvy mezi Ruskem a MMF, a to i přesto, že větší část dřívějších podmínek nebyla splněna, zejména odstranění neudržitelně vysokých rozpočtových deficitů, které jsou důsledkem chabě fungujícího systému výběru daní v Rusku,

- zarazit proud peněz v srpnu roku 1998, kdy se ukázalo, že program MMF nefunguje (většina prostředků MMF totiž rychle vytekla z ruského bankovního systému zadem). Rusko pak devalvovalo rubl, přestalo platit svůj dluh a začalo kontrolovat odliv kapitálu (odkud se nákaza v nejhorší fázi finanční krize z let 1997-1998 rozšířila po celém světě);

- v druhé polovině roku 1999 přidat nové podmínky ke stávajícím podmínkám pro program MMF.

I když šance na úspěch nebyly v letech 1991-92 kdovíjak vysoké, nezbývalo Západu než to zkusit. Kdyby to neudělal, vyslal by signál, že nepomůže nikdy. A navzdory „morálnímu riziku“, o kterém dnes tolik slýcháme a které, jak každý souhlasí, bylo v případě jaderného Ruska obrovské, Západ přesto dopustil, aby Rusko v roce 1998 podmínky nesplnilo. Byla to lekce pro celý svět – dlužníky i věřitele bez rozdílu –, že podmínečnost je víc než jen plané řeči a že každá finanční výpomoc má svou mez.

Evropané si stěžují, že Spojené státy zneužily Mezinárodní měnový fond jako nástroj k dosažení svých vlastní cílů. Nelze popřít, že mandát MMF, jenž má rozhodovat na základě objektivních ekonomických kritérií, nikoliv širších politických cílů, byl nejednou interpretován snad až příliš volně. Konkrétně Spojené státy věnovaly Rusku mnohem více pozornosti než jakákoli jiná země. Základní princip MMF – podmínečnost – však nebyl překroucen k nepoznání. Tak jako tak, v praxi prostě neexistovala jiná možnost pomoci. Celý svět, nejen Američané, má zájem na tom, aby Rusko v klidu prosperovalo.

Obecně vzato by principem do budoucna měla být připravenost pomoci Rusku, stanou-li se tamní společenské a politické podmínky oporou právnímu řádu a ekonomické reformě. Připravenost znamená především co možná nejvíce posílit veřejný souhlas s pomocí Rusku a nerozněcovat protiruské nálady dalšími údajnými důkazy o praní špinavých peněz. Taková podpora by ovšem měla vždy podléhat stanoveným zásadám. A Západ nakonec musí uznat, že většina času stráveného nad otázkou Ruska bylo a je to nejmenší, co lze pro tuto zemi udělat.

https://prosyn.org/w4MhDwJcs