0

Kdo za to může?

PRINCETON – Teď když hospodářská krize vypadá méně hrozivě (alespoň pro tento okamžik) a prognostici rozeznávají „zelené výhonky“ oživení, rozbíhá se ještě rozsáhlejší hra na hledání viníka. Finanční krize nabízí zřejmě nekonečné příležitosti k odhalování podvodů, protiprávního jednání a korupce. Nejsme si ale úplně jisti, koho nebo co vlastně demaskovat.

Nejzřetelnějšími viníky byli zprvu čelní bankéři. Řídili instituce, které značně dlouhou dobu vydělávaly na nesprávném oceňování rizika a pak se domáhaly veřejné podpory s argumentem, že jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly. Šéfové bank se zdáli nadutí a přeplacení a snadno se démonizovali.

Ale co politický proces? Proč nebyly banky pod bedlivější kontrolou a lépe regulované? Nejde o to, že by politici byli v jednoduchém smyslu „koupení“; spíš sami sebe přesvědčili, že finanční inovace otevírají brány větší všeobecné prosperitě, vyšší míře vlastnictví rodinných domů a samozřejmě masové podpoře ve volbách.

Dnes jsou téměř všude na světě vlády zranitelné a politici pod palbou. V České republice, Maďarsku, na Islandu a v Irsku padly vlády. Thajsko, Francii a Řecko ochromily nepokoje a paralyzující stávky. V Kuvajtu vláda rozpustila parlament. Británií zmítá skandál týkající se parlamentních výdajů, který nemá obdoby od útoků na „starou korupci“ na počátku devatenáctého století.