Kam zmizel silný dolar?

Nový americký ministr financí Paul O’Neill udělal během svého prvního mezinárodního představení obrovskou chybu. Řekl pravdu. Clintonovi ministři financí Robert Rubin a po něm Lawrence Summers vždy tvrdívali, že Spojené státy mají „silnou dolarovou politiku“. O’Neill údajně řekl, že „nesledujeme ... politiku silného dolaru“. Poté, co byl okamžitě napaden za změnu dlouhodobé politiky, stáhl se tiše zpět. Škoda, protože tato poznámka dávala mnohem více smyslu než prohlášení jeho předchůdců.

Pravda je, že Amerika vlastně nemá kurzovní politiku. Když Alan Greenspan zauvažuje o dalším kroku v oblasti úrokových sazeb, jen malou pozornost věnuje směnnému kurzu dolaru vůči euru, jenu a dalším měnám. Rozhodnutí americké měnové politiky se odvíjejí od síly domácí ekonomiky a míry inflace. Zpomaluje-li hospodářství, existuje-li nadbytek výkonu a je-li inflace nízká, jsou úrokové sazby snižovány. Naopak je-li ekonomika silná, výkonnostní nadbytek omezený a rostou-li inflační tlaky, úrokové sazby jsou zvyšovány. Federální rezervní úřad, tedy americká centrální banka, až na výjimky rovněž nezasazuje do devizových trhů.

Politiku „silného dolaru“ Spojené státy uskutečňují jen v jednom směru: cílem měnové politiky Federálního rezervního úřadu je udržet inflaci na nízké úrovni. „Síla“ dolaru je udržována ve smyslu jeho kupní síly vůči americkému zboží a službám. Trhy ale neuvěřily, že v tom spočívá politika „silného dolaru“. Trhy věřily, že silný dolar se vztahuje ke směnným kurzům. Z tohoto pohledu by politika „silného dolaru“ znamenala, že Amerika realizuje politiku „slabého eura“ nebo „silného jenu“. Nic takového ale neexistuje.