„Bouře ve sklenici vody“ je zřejmě nejlepším popisem nedávného hašteření ohledně zahájení přístupových jednání Evropské unie s Tureckem. Zčásti se touto záležitostí bojovalo v německých volbách, neboť kancléřka Angela Merkelová vstoupila do řad těch, kdo Turecku nabízeli „privilegované partnerství“, nikoli plné členství. Gesta rakouské vlády – motivovaná nejen ryzími zahraničněpolitickými zájmy, ale též nadcházejícími volbami – ohrožovala, jak se zdálo, samotné zahájení přístupových rozhovorů.
Německá zahraniční politika se však vždy vyznačovala kontinuitou a nový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, za bývalého kancléře Gerharda Schrödera šéf úřadu vlády, opakovaně obhajoval plné členství pro Turecko. Není proto pravděpodobné, že by si velká koalice osvojila jiný politický přístup k Turecku, než měla předchozí rudozelená vláda.
Po chvilce dramatu se Rakousko svého odporu vůči přístupovým rozhovorům vzdalo výměnou za příslib přijetí Chorvatska, čímž se vnitroevropské handrkování urovnalo. Britové tedy za současného předsednictví Tonyho Blaira v Radě ministrů EU prozatím dosáhli svého a Američané – horliví zastánci evropských aspirací Turecka – opět uspěli v roli „evropské mocnosti“. Přístupová jednání s Tureckem jsou teď skutečností.
„Bouře ve sklenici vody“ je zřejmě nejlepším popisem nedávného hašteření ohledně zahájení přístupových jednání Evropské unie s Tureckem. Zčásti se touto záležitostí bojovalo v německých volbách, neboť kancléřka Angela Merkelová vstoupila do řad těch, kdo Turecku nabízeli „privilegované partnerství“, nikoli plné členství. Gesta rakouské vlády – motivovaná nejen ryzími zahraničněpolitickými zájmy, ale též nadcházejícími volbami – ohrožovala, jak se zdálo, samotné zahájení přístupových rozhovorů.
Německá zahraniční politika se však vždy vyznačovala kontinuitou a nový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, za bývalého kancléře Gerharda Schrödera šéf úřadu vlády, opakovaně obhajoval plné členství pro Turecko. Není proto pravděpodobné, že by si velká koalice osvojila jiný politický přístup k Turecku, než měla předchozí rudozelená vláda.
Po chvilce dramatu se Rakousko svého odporu vůči přístupovým rozhovorům vzdalo výměnou za příslib přijetí Chorvatska, čímž se vnitroevropské handrkování urovnalo. Britové tedy za současného předsednictví Tonyho Blaira v Radě ministrů EU prozatím dosáhli svého a Američané – horliví zastánci evropských aspirací Turecka – opět uspěli v roli „evropské mocnosti“. Přístupová jednání s Tureckem jsou teď skutečností.