Jak internet na mizinu přišel

Dokud rozkvět internetu trval, zdálo se, že se mu nic nemůže postavit do cesty. Jen nemnoho internetových a takzvaných „dot com“ firem bylo ziskových, ale investorům jako by to nevadilo. Základem pro ohodnocování internetových akcií pro ně byl počet zákazníků či abonentů. Cílem hry se stal růst kapitálu, nikoli zisk. Dokonce i když se propadly nejmódnější akcie, zbytek trhu na to zareagoval nezvykle vlažně. Lidé zjistili, že propadáky se vyplatí kupovat a odvykli, až když se to vyplácet přestalo.

Teď, kdy už internetová horečka opadla, slýcháme, že „principy“ se potvrzují. To je ale stejná polopravda jako dřívější názor, že rozmach internetu se nikdy nezastaví, protože internetová ekonomika vytvořila nové principy. Opakující se období rozmachu a propadu internetu přitom ale zpochybňují převládající ekonomické teorie o finančních trzích.

Dnes už by mělo být jasné, že takzvané principy, které údajně ovlivňují ceny akcií, nevznikají jen tak. Jsou totiž podmíněny chováním finančních trhů. Hodnota akcií může bohatství firem ovlivňovat mnoha různými způsoby: určuje hodnotu základního jmění, rozhoduje, zda firma bude odkoupena či zda naopak firma bude moci koupit firmu další; hodnota akcií ovlivňuje, zda si firma bude moci půjčovat a zda bude schopna lákat a odměňovat management zaměstnaneckými akciemi; hodnota akcií slouží jako reklamní a marketinkový nástroj. Jinými slovy, pokud finanční trhy seznají, že je na tom firma dobře, její „principy“ si polepší; pokud trhy změní názor, změní se i skutečná hodnota firmy. Změny na finančních trzích mají kromě toho dalekosáhlé makroekonomické důsledky.

Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že rozmach internetu, založený nikoliv na očekávání zisku, nýbrž na očekávání prodeje akcií za stále rostoucí ceny, se zakládá na neudržitelném obchodním modelu. Nemusí být génius, aby věděl, že po rozmachu vždy přijde propad. Méně snadné už bylo určit, kdy k takovému propadu dojde. V létě roku 1999 jsem byl naprosto přesvědčen, že krach internetu je na spadnutí. Ale internetové akcie se vzpamatovaly z krátkého propadu a brzy vystoupaly do nových výšek. Instituce, jejichž existence závisí na relativním výkonu, se cítily povinny zvyšovat své internetové vlastnictví. Když se Yahoo dostalo do indexu S&P 500, poskočilo za jeden den o 30 %. Lidé jako já, kteří levně prodali své internetové akcie, uvědomujíce si, že hrozí krach, byli nuceni je krýt obrovskými ztrátami. Zůstával jsem přesvědčen, že krach je nevyhnutelný, ale nemohl jsem si dovolit na tomto svém přesvědčení trvat.

Navzdory svým iracionálním stránkám byl internetový boom víc než jen otázkou přehnaných ohodnocení. Optimismus finančních trhů nejen změnil „principy“ jednotlivých firem, měl také skutečný a hluboký dopad na celou ekonomiku. Rozmach internetu nebyl pouze důsledkem jeho technologického rozvoje: ekonomický boom tento rozvoj urychlil a přispěl k rychlosti a šíři technologických novinek. Totéž platí i pro telekomunikace, kde rozmach také urychlil šíření nových technologií.

Když se nakonec internetový krach dostavil, jeho příčinou byl nejen chatrný obchodní model, ale i přehnaná důvěra. Současné oslabení ovlivňuje princip firem téměř stejně jako hodnotu jejich akcií a kromě toho má vliv na finanční systém a makroekonomický výkon.

Subscribe to Project Syndicate
Bundle2021_web4

Subscribe to Project Syndicate

Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world’s leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, topical collections, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – for less than $9 a month.

Subscribe Now

Kromě jednosměrného vztahu, jímž finanční trhy víceméně přesně hodnotí budoucnost, existuje ještě dvousměrný vztah, jímž finanční trhy formují budoucnost, kterou mají hodnotit. Vedle jednoho výsledku pak existuje celá řada možností. Která z těchto možností bude nakonec uskutečněna, závisí nejen na budoucím vývoji takzvaných principů, ale rovněž na chování finančních trhů.

Za těchto okolností je iracionální, aby účastníci trhu zakládali svá rozhodnutí výhradně na svých očekáváních o principech, neboť principy neovlivňují tržní ceny; principy naopak závisí na tržních podmínkách. Pro účastníky trhu má tedy význam budoucí vývoj tržních cen, ne principy, které prý ceny odrážejí. Pokud se tržní ceny odkloní od teoretické rovnováhy, neexistuje žádná záruka, že se do této rovnováhy kdy vrátí.

Proto také nedávná série vzestupů a propadů internetových a telekomunikačních akcií tolik prozrazuje. Tento vývoj nelze vysvětlit schopnými trhy ani racionálními očekáváními. Já navrhuji jiné vysvětlení, založené právě na dvousměrném vztahu mezi principy a hodnocením, které nazývám „reflexivita“.

Překvapuje mě, a do jisté míry baví, že ekonomové mé argumenty ignorují. Tvrdí, že jev reflexivity je brán v potaz v teorii násobné rovnováhy, která získává čím dál větší ohlas. To je sice možná pravda, ale stále nechápu, jak lze vytrvalý odklon od teoretické rovnováhy vysvětlit v rámci násobné rovnováhy. Jakákoli odchylka od rovnováhy, ať už předpokládáme jednu rovnováhu nebo několik, je mnohem více než šum; je to kauzální faktor při určování povahy „rovnováhy“, která převládne. Pokud tuto podmínku budeme ignorovat, bude teorie schopného trhu předkládat naprosto zavádějící obrázek o finančních trzích.

Proč jsou mé dedukce šmahem odmítány? Protože vedou k závěru, že finanční trhy jsou ze své podstaty nepředvídatelné. Ptají se mě, jaká je cena vědecké teorie, pokud nenese použitelné předpovědi. Já tvrdím, že je lepší znát nejistoty inherentně obsažené v chování finančních trhů než trvat na domněle vědecké teorii, která zkresluje realitu. Jedním z důsledků poznání, že finanční trhy jsou potencionálně nestabilní, je uvědomění si nutnosti, aby se úkolem finančních institucí stalo předcházení excesům. Debata o schopných finančních trzích může být pro mnohé velkou záhadou, ale důsledky pro život běžného člověka jsou velmi reálné.

https://prosyn.org/gBZtsRscs