Co brzdí ženy?

PRINCETON – Když jsem do červencového a srpnového vydání časopisu The Atlantic psala hlavní článek s názvem „Proč ženy stále nemohou mít všechno“, očekávala jsem nepřátelskou reakci od mnoha amerických žen mé generace a starších, které udělaly kariéru, a naopak pozitivní reakce od žen ve věku zhruba 25-35 let. Očekávala jsem také silnou reakci od mnoha mužů z této mladší generace – vzhledem k tomu, kolik z nich se snaží vymyslet způsob, jak trávit čas s dětmi, podporovat kariéru svých manželek a ještě si plnit vlastní plány.

Také jsem očekávala, že se mi ozvou zástupci firem s názory na to, zda mnou navrhovaná řešení – větší flexibilita pracoviště, skoncování s kulturou měření doby osobního kontaktu a „časového machismu“ a umožnění rodičům, kteří nějakou dobu nepracovali nebo pracovali na částečný úvazek, aby se po návratu do pracovního procesu plnoprávně ucházeli o špičkové funkce – lze v praxi uskutečnit, nebo jsou utopií.

Neočekávala jsem však rychlost a rozsah této reakce – téměř milion čtenářů během prvního týdne a takové množství písemných odpovědí a televizních, rozhlasových a internetových debat, že jsem je ani zdaleka nemohla všechny sledovat. A také jsem nečekala globální záběr reakce – vedla jsem rozhovory s novináři ve Velké Británii, Německu, Norsku, Indii, Austrálii, Japonsku, Nizozemsku a Brazílii a články o mém textu vyšly ve Francii, Irsku, Itálii, Bolívii, na Jamajce, ve Vietnamu, Izraeli, Libanonu, Kanadě a mnoha dalších zemích.