0

Co dál po stažení z Gazy?

Stažení izraelských vojsk a odsun židovských osadníků z Gazy, po 38 letech okupace, je nejčerstvější důkaz mezí vojenské moci, byť jde o moc s drtivou převahou. Nastal čas bilancovat ponaučení z let okupace a odporu, abychom porozuměli tomu, co mají Izraelci a Palestinci učinit dál.

Zaprvé je nezbytné pochopit, jak velkou zásluhu na izraelském stažení si mohou věrohodně nárokovat Palestinci. Pravda, palestinský odpor a oběti byly jedním z faktorů podílejících se na rozhodnutí Ariela Šarona zvrátit politiku, již desítky let obhajoval. Bylo by ale chybou přisuzovat izraelské stažení výhradně palestinské bojovnosti. Ostatně, tento sladkobolný izraelský krok nebyl ani jasným výsledkem vojenské porážky, ani plodem politických jednání.

Unilateralismus ovšem není racionální dlouhodobou a účinnou politikou, neboť k ryzímu a trvalému míru na Středním východě nepovede. Právě tak, jak zjistil prezident Bush v Iráku, bude Šaron rovněž nucen uznat meze své strategie.

Unilateralismus se zdá velice účelný krátkozrakým politikům, neboť se vyhýbá potřebě toho, co považují za šlamastyku skutečného vyjednávání – totiž potřebě osobních schůzek s jejich protějšky a zjišťování lidských důsledků jejich politik. Jednostranné jednání se jeví jako politicky výhodné i vnitrostátně, protože vůdci mohou rozhodovat, jak přísně a v jakém rozsahu chtějí určitou politiku uskutečnit.