0

Co je na terorismu nemravného

Al-Kajdá, palestinští sebevražední atentátníci, čečenští a baskičtí separatisté či militantní Irská republikánská armáda vyvolávají svými útoky na civilní obyvatelstvo takřka u všech lidí bez rozdílu stejnou reakci: niternou hrůzu. Zdá se, že vlna sebevražedných atentátů a dalších teroristických akcí momentálně - byť nejspíš dočasně - opadává, a tak je možná vhodný čas k tomu, abychom se zamysleli nad jistou zásadní otázkou: Proč je vlastně teroristické vraždění více opovrženíhodné než jiné způsoby zabíjení?

Onu zvláštní potupu, spojovanou se slovem ,,terorismus", je třeba chápat jako odsouzení jeho prostředků, nikoli jeho cílů. Samozřejmě - ti, kdo odsuzují teroristické útoky proti civilistům, rovněž často odmítají cíle, kterých má být tímto způsobem dosaženo. Podle nich není samostatné Baskicko či odchod amerického vojska z Blízkého a Středního Východu cílem hodným sledování, tím spíše pak násilnou cestou.

Odsouzení ovšem nezávisí na odmítání cílů teroristů. Reakce na útoky na New York a Washington z 11. září 2001 a na další jim podobné akce podtrhuje fakt, že takové prostředky jsou ostudné a opovrženíhodné bez ohledu na jejich cíl. Takových prostředků nesmí být použito ani k dobrým účelům, a to ani tehdy, neexistuje-li žádná jiná cesta. Tradiční zvažování nákladů a přínosů není v takovémto případě přípustné.

Tento názor ale není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, neboť nezávisí na obecném morálním principu, jenž zakazuje zabíjení neválčících osob. Stejně tak totiž lidé, kteří terorismus ze všech sil odsuzují, nejsou obvykle pacifisté. Podle nich je v čase války nejen správné zabíjet vojáky a bombardovat muniční sklady, ale také někdy nevyhnutelné - a morálně přípustné - způsobovat ,,souběžnou škodu" na životech nebojujících osob.