0

Co když ne všechna dobra jsou slučitelná?

Vytrvale arogantní tezí naší doby je, že všechny dobré myšlenky patří k sobě. Pravda a smíření, mír a spravedlnost, dokonce spravedlnost a pravda: to je jen vzorek z věru úctyhodných tužeb pro lidskou společnost, o nichž se běžně mluví tak, jako by byly navzájem zcela kompatibilní. Krutá a holá pravda je ovšem taková, že není vůbec jisté a jasné, zda opravdu slučitelné jsou.

Jistě - ve společnostech, které jsou na tom psychologicky a materiálně v zásadě dobře, jsou podobné morální mýty - vlastně taková zbožná přání - vesměs neškodné a často dokonce prospěšné. Vzpomeňme dnešní mýtus o pluralitě kultur, který jsme si my na Západě sami pro sebe vymysleli, abychom se dokázali vypořádat s dilematy a výzvami hromadné imigrace z mimoevropského světa. Tato skvostně zjednodušující báj vidí v kulturní ,,rozmanitosti" ne hrozbu, nýbrž dobrodiní.

Člověk přitom nemusí být stoupencem Jörga Haidera nebo nedávno zesnulého Pima Fortuyna, aby poznal, že nehledě na přínosy, ať už jde o hospodářský růst či třeba rozšiřování kulturní zkušenosti obyvatel Západu, o spoustu věcí jsme přišli a stále přicházíme. S příchodem nových národů, nových myšlenkových východisek, která žádají aby byl brán na vědomí také jejich pohled na svět, se přinejmenším mění národní kultura největších západních zemí - jejich hluboce zakořeněné struktury ideologie, vkusu a estetiky.

Někdy může jít i o změny k horšímu. Uvědomme si například, že téměř jediná cesta, jak usmířit nové imigranty se západními kulturami, které je přijaly, je cesta konzumu a materialismu - to jest kultura nejnižšího společného jmenovatele. Tato supermarketová kultura je ovšem v každém případě lepší než neustálý konflikt mezi božstvy, zvyky a názory domácích a nově příchozích.