0

Co nutí centrální banky intervenovat?

Pozorovatelé centrálních bank všude ve světě mají novou kratochvíli: srovnávají chování amerického Federálního rezervního úřadu (tzv. Fed) s chováním Evropské centrální banky (ECB). Nejvíce pozornosti bylo zatím věnováno řízení úrokových sazeb obou bank, ale pro dopad na růst stojí za povšimnutí i rozdílný styl jejich intervencí v rámci globálních měnových trhů.

Po uvedení eura na trh v lednu 1999 se jeho hodnota oproti hlavním světovým měnám, zvláště americkému dolaru a japonskému jenu, výrazně snížila. Vzhledem k tomu, že směnný kurz má vliv na konkurenceschopnost ekonomiky, devalvace eura prospěla vývozu a vývozcům v EU - na úkor jejich amerických protějšků.

Bylo by nasnadě, kdyby se americkému průmyslu, vystavenému kruté mezinárodní cenové konkurenci, zdála síla dolaru nežádoucí. Američtí politici, kteří s nervozitou komentují rostoucí deficit obchodní bilance, měli rovněž projevit větší starost. Avšak s výjimkou konkrétních sektorů - například ocelářství - většina amerických politiků a šéfů firem drží jazyk za zuby a o síle dolaru nemluví a jen málokdo, pokud vůbec někdo, skáče radostí z jeho nedávného propadu.

Mnoho ekonomů navíc soudí, že propad eura vůči dolaru po jeho uvedení na trh se nedal jen tak jednoduše zdůvodnit zásadami makroekonomiky, což jeho oživení letos na jaře a v létě podle všeho potvrzuje. Rozdíl v tempu růstu a v úrocích mezi oběma kontinentálními ekonomikami se neprohloubil. Pokud vůbec došlo k nějaké změně, rozdíly se smazaly a začaly se obracet. Několik centrálních bank - přesvědčených, že euro je podhodnocené - intervenovalo v uplynulých dvou letech na devizových trzích na jeho podporu.