Přes útes kráčíme

BERKELEY – Nestane-li se něco nečekaného, pak mnohá snížení daní uzákoněná ve Spojených státech během posledních dvanácti let – z nichž všechna mají výslovně dočasný charakter – na počátku roku 2013 současně vyprší. Americké daňové sazby se přes noc vrátí na hodnoty z Clintonovy éry.

Některá tato snížení byla zavedena v rámci boje proti tomu, co bylo před čtyřmi lety vnímáno jako dočasné zpomalení. A ačkoliv je jejich stoupenci chtěli učinit trvalými, díky tvrzení, že jsou jen dočasná, se mohly obcházet procedurální požadavky v legislativním procesu, které demokraté nastolili v marné snaze zaručit fiskální příčetnost.

Okamžité zvýšení daňových sazeb však představuje jen jednu část příběhu. Současně vstoupí v platnost automatické škrty v obranném rozpočtu a „nemandatorních“ domácích výdajích – na nichž se v létě roku 2011 dohodli demokraté s republikány.

Pokud se tato zvýšení daní a výdajové škrty zkombinují s ustanoveními „Obamacare“ – zdravotnické reformy v USA, kterou prosazuje prezident Barack Obama –, pak k 1. lednu 2013 vymizí dlouhodobý strukturální rozpočtový deficit Spojených států. Obnovené daňové sazby v dohledné budoucnosti postačí k podpoře amerického obranného establishmentu, nafukujícího se amerického systému sociálního pojištění i skromného – byť nedostatečného a suboptimálního – objemu dalších „nemandatorních“ federálních výdajů. Americký poměr státního dluhu k HDP nastoupí na cestu poklesu ze současných 75% na 50% do roku 2035. USA navíc začnou do roku 2015 vykazovat primární rozpočtové přebytky – fiskální bilance minus úrokové platby ze stávajícího dluhu.

Proč se tedy vyhlídka překročení fiskálního útesu nesetkává s nadšením? Ano, nastanou velké rozpočtové škrty – které postihnou příjemce obranných zakázek, lékaře s pojištěnci Medicare a všechny, kdo těží z nemandatorních vládních výdajů nebo se na ně spoléhají – a také nastane podstatné zvýšení daní. Aby se však rozpočet dlouhodobě vyrovnal, musí se oproti nějaké základní hodnotě zvýšit daně nebo klesnout výdaje, případně obojí.

Existují dva důvody, proč deficitní jestřábi nevyhlašují vítězství. Za prvé jsou mnozí z těch, kdo se nazývají deficitními jestřáby, ve skutečnosti výdajovými jestřáby: domnívají se, že americké sociální pojištění je příliš štědré k nezaměstnaným, postiženým, starým a nemocným a že zdaleka nejlepší politikou je spíše seškrtání takových programů než zvýšení daní, z nichž by se tyto programy platily. Obávají se však, že volání po výdajových škrtech bude nepopulární – na rozdíl, jak doufají, od požadavku na vyrovnání rozpočtu. Problémem fiskálního útesu je pro ně skutečnost, že málo seškrtává výdaje a příliš zvyšuje daně.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Za druhé, což je pro lidi obávající se o zdraví americké ekonomiky důležitější, termín „fiskální útes“ nepopisuje celý proces správně. Spíše jde o bombu úspornosti, která zasahuje ekonomiku, v níž přetrvává vysoká nezaměstnanost, poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel zůstává děsivě nízký a existují jen chabé známky uzavírání propasti mezi faktickým a potenciálním výkonem ekonomiky.

V posledních dvou měsících před detonací této bomby úspornosti už došlo ke snížení prognózy reálného růstu HDP pro rok 2013 z 3% na 2,5% a ke zvýšení prognózy pravděpodobné nezaměstnanosti na konci roku 2013 z 7,5% na 7,7%. Každý jednotlivý den od 1. ledna do 30. června, během něhož budou škody pokračovat, se na hospodářském výkonu v roce 2013 podepíše přibližně lineárně, totiž snížením pravděpodobného celoročního reálného tempa růstu HDP o 0,0084% – a i to jen v případě, že se nakonec podaří dospět k dohodě, která by v případě, že by se jí bývalo podařilo uzavřít již 10. listopadu 2012, nepřinesla v roce 2013 vůbec žádné hospodářské škody. Nedojde-li k dohodě ani do 30. června, pak pravděpodobné tempo růstu amerického HDP v roce 2013 bude činit -0,5% a pravděpodobná míra nezaměstnanosti se vrátí na 8,9%.

Výdajové škrty a zvýšení daní, které dlouhodobě obnoví fiskální příčetnost a rovnováhu, jsou dobré. Dopustit, aby všechna tato opatření současně zasáhla slabou ekonomiku, která je stále v depresi, dobré není. Před americkými představiteli tak stojí čtyři úkoly.

Za prvé musí republikáni a demokraté dojednat dvoustranickou dohodu, aby rozložili výdajové škrty a zvýšení daní, které vstoupí v platnost 1. ledna 2013, do delšího časového období. Zmíněná opatření pak nezasáhnou ekonomiku všechna najednou, nýbrž postupně v průběhu pěti let.

Za druhé by měl Federální rezervní systém rozšířit své kvantitativní uvolňování a podpořit programy řízení. Spotřebitelé stejně jako vláda budou kvůli vyšším daním utrácet v roce 2013 méně, což znamená, že někdo musí utrácet více. Logickými kandidáty jsou výstavba domů a export, přičemž oběma sektorům mohou dát určitý impulz agresivní účetní operace Fedu spolu s přísliby pokračujících nízkých nominálních úrokových sazeb a vyšší inflace ve střednědobém výhledu.

Za třetí by se velké a vládou financované hypoteční agentury Fannie Mae a Freddie Mac měly využít jako makroekonomické nástroje k obnovení výstavby domů na dlouhodobou trendovou úroveň. Mělo se to udělat už před pěti lety, ale lepší pozdě než nikdy.

A konečně by měl americký ministr financí – rovněž s pětiletým zpožděním – oznámit, že zatímco doktrína silného dolaru byla adekvátní (a v americkém zájmu) během boomu dotcomových firem, po výbuchu bomby úspornosti potřebuje země dolar slabý.

Uzavření nesprávné dohody s cílem zneškodnit bombu úspornosti nebo ochránit ekonomiku před jejími účinky by pouze obnovilo dlouhodobý strukturální rozpočtový deficit Spojených států – což by byl velmi špatný výsledek. Neschopnost učinit všechny čtyři výše naznačené kroky prakticky zaručuje obnovení recese v Americe, i kdyby se podařilo dosáhnout kvalitní dohody o rozložení zvýšení daní a výdajových škrtů do delšího období. A nebude-li dohody dosaženo vůbec, pak podniknutí posledních tří kroků alespoň trochu omezí následné škody.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

https://prosyn.org/a4eD5g1cs