Většina zdravotnických iniciativ v rozvojových zemích se soustřeďuje na ochranu proti infekcím, jež tyto společnosti postihují. Chorobnost a úmrtnost na nemoci, jako je malárie, tuberkulóza, schistosomóza či zápal plic a průjem u dětí jsou nepochybně dobrým důvodem pro tyto priority. Veřejnost, tisk ani financující agentury se už ale vesměs nezajímají o jinou stránku systému veřejného zdravotnictví v zemích s omezeným zdravotním potenciálem, totiž o infekci přímo na nemocniční půdě.
Rozvojové země na provoz nemocnic svými omezenými prostředky rozhodně nešetří: ty v mnoha chudých zemích ročně spolknou až 50 procent rozpočtové částky určené pro zdravotní péči. Úředníci v těchto zemích se pokoušejí nemocné jedince ve společnosti identifikovat a posílat je do regionálních zdravotnických zařízení, která disponují dostatečnou odborností pro jejich řádné diagnostikování a následnou léčbu. Takovým zařízením může být na jedné straně skromná místní klinika s několika lůžky anebo na straně druhé regionální či národní střediska terciární péče, která nabízejí natolik vysoký stupeň diagnózy a léčby, nakolik si jej daná země může dovolit – nebo nakolik je schopna přesvědčit industrializované země či filantropy, aby jí jej zajistily.
Touha po nákladné, technologicky vyspělé zdravotní péči je pozoruhodná. Chudé země investují obrovské částky zčásti proto, že jim jde o zkvalitnění diagnózy a léčby, a zčásti proto, aby neodcházeli jejich nejschopnější odborníci. Tito lékaři, vystudovaní v rozvinutých státech, se vracejí domů s upřímnou chutí v praxi vyzkoušet své nově nabyté či zdokonalené zkušenosti. Jejich nadšení však obvykle opadá tváří v tvář zastaralému radiologickému vybavení, omezenému a nespolehlivému přísunu léčiv či primitivním kyslíkovým přístrojům. Špičkové nemocnice jsou také symbolem životní úrovně a některé země hledají ve světě prestiž právě výstavbou těch nejmodernějších zdravotnických zařízení. Rozvinuté země, které tyto projekty realizují a pomáhají financovat, mohou být – přinejmenším částečně – motivovány tlakem společností, jež produkují špičkové technologie a spotřební materiál.
Většina zdravotnických iniciativ v rozvojových zemích se soustřeďuje na ochranu proti infekcím, jež tyto společnosti postihují. Chorobnost a úmrtnost na nemoci, jako je malárie, tuberkulóza, schistosomóza či zápal plic a průjem u dětí jsou nepochybně dobrým důvodem pro tyto priority. Veřejnost, tisk ani financující agentury se už ale vesměs nezajímají o jinou stránku systému veřejného zdravotnictví v zemích s omezeným zdravotním potenciálem, totiž o infekci přímo na nemocniční půdě.
Rozvojové země na provoz nemocnic svými omezenými prostředky rozhodně nešetří: ty v mnoha chudých zemích ročně spolknou až 50 procent rozpočtové částky určené pro zdravotní péči. Úředníci v těchto zemích se pokoušejí nemocné jedince ve společnosti identifikovat a posílat je do regionálních zdravotnických zařízení, která disponují dostatečnou odborností pro jejich řádné diagnostikování a následnou léčbu. Takovým zařízením může být na jedné straně skromná místní klinika s několika lůžky anebo na straně druhé regionální či národní střediska terciární péče, která nabízejí natolik vysoký stupeň diagnózy a léčby, nakolik si jej daná země může dovolit – nebo nakolik je schopna přesvědčit industrializované země či filantropy, aby jí jej zajistily.
Touha po nákladné, technologicky vyspělé zdravotní péči je pozoruhodná. Chudé země investují obrovské částky zčásti proto, že jim jde o zkvalitnění diagnózy a léčby, a zčásti proto, aby neodcházeli jejich nejschopnější odborníci. Tito lékaři, vystudovaní v rozvinutých státech, se vracejí domů s upřímnou chutí v praxi vyzkoušet své nově nabyté či zdokonalené zkušenosti. Jejich nadšení však obvykle opadá tváří v tvář zastaralému radiologickému vybavení, omezenému a nespolehlivému přísunu léčiv či primitivním kyslíkovým přístrojům. Špičkové nemocnice jsou také symbolem životní úrovně a některé země hledají ve světě prestiž právě výstavbou těch nejmodernějších zdravotnických zařízení. Rozvinuté země, které tyto projekty realizují a pomáhají financovat, mohou být – přinejmenším částečně – motivovány tlakem společností, jež produkují špičkové technologie a spotřební materiál.