0

Válka proti zákonům války

Hodnotu Ženevských konvencí z roku 1949 a dodatkových ,,Protokolů" z roku 1977 je těžké přecenit. Jednoduše lidsky řečeno, miliony lidí dnes žijí díky tomu, že tyto normy umožnily práci Mezinárodního výboru červeného kříže (ICRC). Konvence a protokoly společně tvoří to, co se zavádějícím způsobem nazývá mezinárodní humanitární právo (IHL), ale ve skutečnosti usměrňuje války, tedy usiluje o zmírnění jejich následků bez ohledu na dobro a zlo v daném konfliktu a o omezení jejich postupů, a to i u válek vedených za spravedlivou věc.

Mnoho států dnes například uznává, že zákaz cíleného zabíjení civilistů je závazný, a naplňují toto přesvědčení skutečným omezováním svých válečných taktik. Vzpomeňme na proměnu amerického válečného jednání od dob války ve Vietnamu, kdy velitelé hovořili o ničení vesnic ,,pro jejich záchranu," po operace v Kosovu a Afghánistánu, kdy cíle bombardování byly konzultovány s armádními právníky a dokonce s funkcionáři ICRC.

Tento vývoj, který loni v červenci získal další oporu ustavením Mezinárodního trestního soudu, přivedl mnohé k přesvědčení, že vítězství mezinárodního práva už není utopickým snem, ale reálnou vyhlídkou. Tato představa je stále lákavá, ale v její morální svůdnosti leží hluboké morální a intelektuální nebezpečí.

Stojí za to připomenout postřeh Waltera Benjamina, že ,,každý dokument civilizace je zároveň dokumentem barbarství." Florence Nightingale to velmi dobře chápala, když se v šedesátých letech 19. století odmítla připojit k zakladateli ICRC Henrimu Dunantovi. Tvrdila, že stanovovat meze válčení, čemuž se ICRC věnuje, znamená také činit válku morálně přijatelnější jak pro ty, kdo ji vedou, tak pro ty, kdo jim čelí.