Střední východ je mimo veškerou pochybnost jedním z nejnebezpečnějších krizových regionů světa. Další válka, teroristický útok či zkrachovalá mírová iniciativa číhá možná už za nejbližším rohem. V porovnání s politikou v tomto regionu je jízda na horské dráze přímo uklidňujícím zážitkem.
Přesto je Střední východ taktéž regionem, který se za dobu tamních nespočetných konfliktů téměř nezměnil a chřadne ve zvláštní formě strnulosti. Mezi nedostatkem rozvojového dynamismu většiny společností na Středním východě a skutečností, že jde o region tak náchylný ke krizím, musí existovat určitá souvztažnost.
Jako příklad nehybné povahy tohoto klíčového geopolitického regionu bije do očí konflikt mezi Izraelem a Palestinci, neboť se zdá, že na něj mezinárodní otřesy nemají vůbec žádný vliv. Přišli a zase odešli Osmané, Britové, dekolonizace, studená válka, řada amerických prezidentů a ještě větší počet mezinárodních zprostředkovatelů, a přece se zdá, že rysy tohoto konfliktu ani neschopnost najít řešení se nemění.
Tento dojem – co se týče minulosti, správný – se však v budoucnu může ukázat jako klamný, protože region pocítí dva megatrendy, které jej vystaví mnohem hlubší změně, než jaké dokázaly vyvolat četné předchozí politické krize a války.
Prvním je globalizace, která bude jak ekonomicky, tak kulturně ovlivňovat čím dál rozsáhlejší části arabského světa, třebaže pomalu, počínaje Perským zálivem a tamními ropnými státy.
S přesunem bohatství a moci ze Západu na Východ budou globalizační tlaky přicházet čím dál častěji z Východu. V Maroku už například investice z arabských ropných států významně snížily význam Evropy.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vnitřní rozpor mezi strukturou vládnutí neschopnou změny a ekonomickou modernizací a mezi kulturním a náboženským konzervatismem a sociální a normativní transformací se tudíž prohloubí a vyvolá další, nové tření, neprojeví-li se schopnost na tyto zásadní změny kladně zareagovat.
Druhým megatrendem je globální klimatická krize. Kromě zemí, jež zčásti či úplně ohrožuje zvýšení hladin moří, postihne globální oteplování v prvé řadě pouští pásy a jejich už teď napjaté zásoby vody. A třebaže se konflikty na Středním východě týkají primárně území, jde také o řídké zdroje vody, zcela nezbytné pro přežití.
Prudký populační růst, dramatické zvýšení spotřeby vody kvůli průmyslovému, zemědělskému a turistickému růstu a stoupající životní úrovně závažnost problematiky vody pro politickou stabilitu regionu ještě oproti současnosti zesílí.
Udržitelná odpověď na otázky, jež mají pro Střední východ takto zásadní význam, bude dávat smysl, jen pokud bude mít regionální charakter. Totéž platí pro narůstající poptávku po energii: přestože region jako celek je na zdroje energie bohatý, jejich nerovnoměrné geografické rozložení ukazuje, že každé životaschopné řešení je třeba budovat na základě spolupráce.
Samozřejmě, rozřešení politických krizí a konfliktů zůstává nejvyšší prioritou. Aby však regionální mír a stabilita byly možné, velice mladé a prudce se rozrůstající populace v oblasti musí mít ekonomickou perspektivu, která jim umožní podílet se na globalizaci – důstojným způsobem, zakotveným v jejich vlastní kultuře a historii.
Jednotlivé státy Středního východu to bez regionální kooperace nemohou zvládnout. Jako téměř dokonalý model by tudíž mohly posloužit úspěchy, jichž dosáhla Evropská unie.
Ostatně podmínky pro spolupráci uvnitř regionu – až po částečnou integraci zájmů zúčastněných zemí – vypadají příznivěji než v západní Evropě na počátku 50. let minulého století. Evropa neměla ani společný jazyk, ani nebyla nábožensky a kulturně tak homogenní, jako je Střední východ.
Výchozím bodem pro Evropu byli vizionářští lídři jako Jean Monnet a vznik nových institucí, jako bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Na Středním východě by proces regionální integrace mohl začít vodou a energií. Společný trh se zbožím a službami by mohl následovat, společně s regionální bezpečnostní soustavou.
To by Střednímu východu – regionu chudém na růst a bohatém na konflikty – konečně dalo novou identitu a proměnilo jej rovněž v aktéra v oblasti globální ekonomiky, takže by získal možnost stát se architektem vlastní budoucnosti.
Evropa, kdysi kontinent válek, dokázala, že je to možné. A právě Evropa může Střednímu východu, regionu ve svém sousedství, k dosažení tohoto strategického cíle pomoci. Nástroj k tomu už existuje: nová Unie pro Středomoří.
Buď jak buď, doba strnulosti na Středním východě se chýlí ke konci. Zda budou důsledky tohoto vývoje příznivé či nepříznivé, bude záležet na tom, zda region dokáže aktivně shromáždit prozíravost a sílu k formování tohoto procesu. Bude zapotřebí představivosti, vize a pragmatické vytrvalosti. Teď se čeká na arabského Jeana Monneta.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Střední východ je mimo veškerou pochybnost jedním z nejnebezpečnějších krizových regionů světa. Další válka, teroristický útok či zkrachovalá mírová iniciativa číhá možná už za nejbližším rohem. V porovnání s politikou v tomto regionu je jízda na horské dráze přímo uklidňujícím zážitkem.
Přesto je Střední východ taktéž regionem, který se za dobu tamních nespočetných konfliktů téměř nezměnil a chřadne ve zvláštní formě strnulosti. Mezi nedostatkem rozvojového dynamismu většiny společností na Středním východě a skutečností, že jde o region tak náchylný ke krizím, musí existovat určitá souvztažnost.
Jako příklad nehybné povahy tohoto klíčového geopolitického regionu bije do očí konflikt mezi Izraelem a Palestinci, neboť se zdá, že na něj mezinárodní otřesy nemají vůbec žádný vliv. Přišli a zase odešli Osmané, Britové, dekolonizace, studená válka, řada amerických prezidentů a ještě větší počet mezinárodních zprostředkovatelů, a přece se zdá, že rysy tohoto konfliktu ani neschopnost najít řešení se nemění.
Tento dojem – co se týče minulosti, správný – se však v budoucnu může ukázat jako klamný, protože region pocítí dva megatrendy, které jej vystaví mnohem hlubší změně, než jaké dokázaly vyvolat četné předchozí politické krize a války.
Prvním je globalizace, která bude jak ekonomicky, tak kulturně ovlivňovat čím dál rozsáhlejší části arabského světa, třebaže pomalu, počínaje Perským zálivem a tamními ropnými státy.
S přesunem bohatství a moci ze Západu na Východ budou globalizační tlaky přicházet čím dál častěji z Východu. V Maroku už například investice z arabských ropných států významně snížily význam Evropy.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vnitřní rozpor mezi strukturou vládnutí neschopnou změny a ekonomickou modernizací a mezi kulturním a náboženským konzervatismem a sociální a normativní transformací se tudíž prohloubí a vyvolá další, nové tření, neprojeví-li se schopnost na tyto zásadní změny kladně zareagovat.
Druhým megatrendem je globální klimatická krize. Kromě zemí, jež zčásti či úplně ohrožuje zvýšení hladin moří, postihne globální oteplování v prvé řadě pouští pásy a jejich už teď napjaté zásoby vody. A třebaže se konflikty na Středním východě týkají primárně území, jde také o řídké zdroje vody, zcela nezbytné pro přežití.
Prudký populační růst, dramatické zvýšení spotřeby vody kvůli průmyslovému, zemědělskému a turistickému růstu a stoupající životní úrovně závažnost problematiky vody pro politickou stabilitu regionu ještě oproti současnosti zesílí.
Udržitelná odpověď na otázky, jež mají pro Střední východ takto zásadní význam, bude dávat smysl, jen pokud bude mít regionální charakter. Totéž platí pro narůstající poptávku po energii: přestože region jako celek je na zdroje energie bohatý, jejich nerovnoměrné geografické rozložení ukazuje, že každé životaschopné řešení je třeba budovat na základě spolupráce.
Samozřejmě, rozřešení politických krizí a konfliktů zůstává nejvyšší prioritou. Aby však regionální mír a stabilita byly možné, velice mladé a prudce se rozrůstající populace v oblasti musí mít ekonomickou perspektivu, která jim umožní podílet se na globalizaci – důstojným způsobem, zakotveným v jejich vlastní kultuře a historii.
Jednotlivé státy Středního východu to bez regionální kooperace nemohou zvládnout. Jako téměř dokonalý model by tudíž mohly posloužit úspěchy, jichž dosáhla Evropská unie.
Ostatně podmínky pro spolupráci uvnitř regionu – až po částečnou integraci zájmů zúčastněných zemí – vypadají příznivěji než v západní Evropě na počátku 50. let minulého století. Evropa neměla ani společný jazyk, ani nebyla nábožensky a kulturně tak homogenní, jako je Střední východ.
Výchozím bodem pro Evropu byli vizionářští lídři jako Jean Monnet a vznik nových institucí, jako bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Na Středním východě by proces regionální integrace mohl začít vodou a energií. Společný trh se zbožím a službami by mohl následovat, společně s regionální bezpečnostní soustavou.
To by Střednímu východu – regionu chudém na růst a bohatém na konflikty – konečně dalo novou identitu a proměnilo jej rovněž v aktéra v oblasti globální ekonomiky, takže by získal možnost stát se architektem vlastní budoucnosti.
Evropa, kdysi kontinent válek, dokázala, že je to možné. A právě Evropa může Střednímu východu, regionu ve svém sousedství, k dosažení tohoto strategického cíle pomoci. Nástroj k tomu už existuje: nová Unie pro Středomoří.
Buď jak buď, doba strnulosti na Středním východě se chýlí ke konci. Zda budou důsledky tohoto vývoje příznivé či nepříznivé, bude záležet na tom, zda region dokáže aktivně shromáždit prozíravost a sílu k formování tohoto procesu. Bude zapotřebí představivosti, vize a pragmatické vytrvalosti. Teď se čeká na arabského Jeana Monneta.