CAMBRIDGE: Žádný autor katastrofické finanční literatury by se nemohl dožít příhodnější doby pro vykreslení základních kulis dramatu – stále rostoucí ceny kapitálu, založené na přehnané víře ve vliv nových technologií na produktivitu práce, a naprostá a bezhlavá důvěra v americký model, oba faktory se řadí, jeden vedle druhého, a společně se doplňují se všeprostupující finanční ochablostí a křehkostí celého globálního systému, což se neblaze prokázalo během asijské krize, ve zmírajícím Japonsku anebo chaosem v Rusku. To vše dohromady pak tvoří smrtící koktejl. Ale možná, že nakonec půjde o víc, než jeden katastrofický scénář. Nikdo by totiž neměl být překvapen, když se skutečná závěrečná kapitola globalizačního dramatu devadesátých let zvrhne v katastrofu nového pádu na Wall Street, tak příhodně načasovaného na 70. výročí krize roku 1929.
A od “černého úterý” bude věru jen malý krůček k nové celosvětové krizi. Proč? Evropa totiž nedisponuje žádnou politikou, kterou by mohla otevřeně a přiměřeně reagovat na podobné krizové situace, protože její finanční (resp. fiskální) pozice je už tak dost oslabena a nová Evropská centrální banka se potýká s vlastní neschopností a zaslepenou posedlostí bojem s inflací. Také Japonsko nebude schopno adekvátně reagovat, protože jeho vláda nyní není nedokáže udržet nad vodou ani svoje vlastní hospodářství. A v Americe, kde důvěra ve vlastní systém je příliš velká, až nesmírná, kdo by vlastně byl překvapen, kdyby ekonomika jednoduše a prostě zkolabovala a vyvolala explozi celého kapitálového trhu?
Předkládám tedy přibližný nástin příští krize, jenž už visí ve vzduchu. Ale třebaže je to k neuvěření, lidé budou stále tvrdit, že váha jednotlivých problémových součástí systému je nadnesena a že ke katastrofě nedojde.
CAMBRIDGE: Žádný autor katastrofické finanční literatury by se nemohl dožít příhodnější doby pro vykreslení základních kulis dramatu – stále rostoucí ceny kapitálu, založené na přehnané víře ve vliv nových technologií na produktivitu práce, a naprostá a bezhlavá důvěra v americký model, oba faktory se řadí, jeden vedle druhého, a společně se doplňují se všeprostupující finanční ochablostí a křehkostí celého globálního systému, což se neblaze prokázalo během asijské krize, ve zmírajícím Japonsku anebo chaosem v Rusku. To vše dohromady pak tvoří smrtící koktejl. Ale možná, že nakonec půjde o víc, než jeden katastrofický scénář. Nikdo by totiž neměl být překvapen, když se skutečná závěrečná kapitola globalizačního dramatu devadesátých let zvrhne v katastrofu nového pádu na Wall Street, tak příhodně načasovaného na 70. výročí krize roku 1929.
A od “černého úterý” bude věru jen malý krůček k nové celosvětové krizi. Proč? Evropa totiž nedisponuje žádnou politikou, kterou by mohla otevřeně a přiměřeně reagovat na podobné krizové situace, protože její finanční (resp. fiskální) pozice je už tak dost oslabena a nová Evropská centrální banka se potýká s vlastní neschopností a zaslepenou posedlostí bojem s inflací. Také Japonsko nebude schopno adekvátně reagovat, protože jeho vláda nyní není nedokáže udržet nad vodou ani svoje vlastní hospodářství. A v Americe, kde důvěra ve vlastní systém je příliš velká, až nesmírná, kdo by vlastně byl překvapen, kdyby ekonomika jednoduše a prostě zkolabovala a vyvolala explozi celého kapitálového trhu?
Předkládám tedy přibližný nástin příští krize, jenž už visí ve vzduchu. Ale třebaže je to k neuvěření, lidé budou stále tvrdit, že váha jednotlivých problémových součástí systému je nadnesena a že ke katastrofě nedojde.