35

Hlas pro lepší americký politický systém

CAMBRIDGE – Vlak americké politiky vykolejil a zdá se, že dostat ho zpátky bude složitější než kdykoliv dříve. Při hledání viníků tohoto stavu ukazují komentátoři prstem na všechno možné: od účelového překreslování volebních obvodů přes rostoucí ekonomickou nerovnost až po systém financování kampaní a nevyváženou žurnalistiku. Veřejnost nemůže řešit tyto skutečné systémové vady přímo. Může však napravit jiný zásadní problém: nízkou volební účast.

Na demokracii je krásné, že pokud lidé volí, mohou dosáhnout změny. Možná k tomu nedochází tak rychle, jak by si přáli, a kandidáti nemusí být vždy ideální. Přesto mohou voliči utvářet budoucnost své země.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Mnoho lidí dnes propadá politické deziluzi. Za nitky tahají bohatí a mocní a obyčejní lidé mají pocit, že výsledky voleb nemohou nijak ovlivnit. A tak dospívají k závěru, že se nenechají registrovat nebo že se nedostaví k hlasování. Toto chování je nejvýraznější mezi mladými lidmi a některými etnickými skupinami, zejména mezi Hispánci a Asiaty.

Nářky na americkou politiku samozřejmě nejsou nepodložené. Nerovnost příjmů se skutečně prohlubuje: 1% nejbohatších Američanů disponuje hrubě nepřiměřeným podílem na celkovém bohatství, zatímco příjmy středních a nižších vrstev víceméně stagnují. A v politice je skutečně příliš mnoho peněz, dokladem čehož je vliv zájmových skupin typu Národního střeleckého sdružení (NRA).

Stojí za zmínku, že v americké politice putuje převážná většina peněz do inzerce a dalších aktivit spojených s předvolebními kampaněmi, nikoliv do kapes zkorumpovaných činitelů. Přesto je naléhavě zapotřebí řešit přehnaně významnou roli velkých dárců. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2010 v případu Citizens United, které otevřelo stavidla politickým příspěvkům korporací, by se mělo zvrátit. A je nezbytně nutné podniknout společné kroky k dosažení větší rovnosti příjmů.

Existuje však jeden způsob, jak může veřejnost přispět k řešení nerovnosti i financování kampaní: hlasovat.

Občan, jenž zůstane doma, místo aby hlasoval pro preferovaného kandidáta, jen posiluje vliv vypaseného kocoura, který věnuje prostředky na kampaň jeho soupeře. Chtějí-li občané mluvit do směřování své země, musí přispět svým dílem ke zvolení nejvhodnějšího kandidáta.

V listopadových amerických prezidentských volbách je to jako obvykle kandidátka Demokratické strany Hillary Clintonová, jejíž platforma obsahuje politická řešení podporující větší ekonomickou rovnost – mimo jiné progresivnější daňovou soustavu, vyšší mzdy či všeobecné zdravotní pojištění. Při dostatečné podpoře v Kongresu by Clintonová zavedla tyto recepty do praxe. Republikánský kandidát Donald Trump upřednostňuje opačnou politiku: snížení daní pro bohaté, udržování nízkých mezd a omezení zdravotnických reforem.

Stejně tak si demokraté přejí zrušení platnosti rozsudku v případu Citizens United, zatímco republikáni ho chtějí udržet. Jelikož příští americký prezident bude mít příležitost jmenovat nejméně jednoho (a potenciálně až čtyři) soudce Nejvyššího soudu, může být hlas pro Clintonovou zároveň hlasem za zrušení rozhodnutí, jež přispělo k deziluzi voličů. Takový výsledek sice není zaručený, ale jedna věc je jistá: vzteklý bloggerský příspěvek o tom, jak je celý systém zmanipulovaný, ani hlas pro kandidáta třetí strany s nulovou šancí vyhrát nebudou mít žádný efekt – případně změní situaci k horšímu.

Ve skutečnosti může „protestní“ hlas pro beznadějného kandidáta třetí strany přinést výsledek, který bude hodnotám daného voliče mnohem vzdálenější než hlas pro kandidáta, jehož platforma se více blíží „ideální“ volbě. V roce 2000 připravilo demokratického kandidáta Ala Gorea o volební vítězství 2,9 milionu hlasů pro kandidáta Strany zelených Ralpha Nadera.

Ne všichni Naderovi voliči by sice bývali dali přednost Goreovi před jeho republikánským soupeřem Georgem W. Bushem, ale podle dostupných důkazů ho upřednostňovali v poměru téměř 2:1. Kdyby Naderovi stoupenci hlasovali pro kandidáta velké strany, zajistili by Goreovi více než dost hlasů potřebných k volebnímu vítězství – na Floridě prohrál Gore o pouhých 537 hlasů – a získali by prezidenta, jehož hodnoty by byly mnohem bližší těm jejich.

Také v současných volbách hrozí, že kandidát Strany zelených – tentokrát jde o Jill Steinovou – odčerpá hlasy Clintonové ve prospěch Trumpa. Clintonová sice nemusí být pro mnohé voliče Steinové ideální kandidátkou, avšak její platforma je dozajista výrazně „zelenější“ než Trumpova. Protestní hlasy v kombinaci s protestní volební neúčastí ovšem mohou vést ke značně „hnědému“ výsledku.

Toto riziko by mělo být naprosto zjevné po zkušenosti Velké Británie s červnovým referendem o členství v Evropské unii. Když vyšlo najevo, že 52% voličů hlasovalo pro odchod z unie, mnozí mladí lidé běsnili vzteky; téměř 75% voličů ve věku 18-24 let chtělo v EU setrvat. Jen třetina z nich však za to skutečně hlasovala. Volební lístek naopak hodilo do urny více než 80% voličů ve věku 65 a více let, a to převážně pro brexit. Kdyby se mladí lidé zúčastnili referenda alespoň v polovičním procentu oproti starším voličům, výsledek by byl pravděpodobně opačný.

Některé země našly způsob, jak volební účast zvýšit. Například v Austrálii je hlasování povinné a neúčast ve volbách se trestá drobnou pokutou; v důsledku toho hlasuje ve volbách v průměru 94% Australanů, oproti 57% v případě amerických prezidentských voleb v roce 2012. Méně drastickým krokem, který by USA mohly podniknout, by bylo přesunutí volebního dne z úterka, kdy se někteří lidé nemohou uvolnit z práce, na víkend.

Lze namítnout, že k hlasování by měly být zapotřebí motivace a snaha, aby se odfiltrovali lidé, kteří jsou neinformovaní nebo se o politiku nezajímají. Tento argument se však týká jen některých z lidí, kteří se voleb neúčastní. Mnozí další, zejména v USA, sledují zprávy a zajímají se o národní politiku, nicméně v den voleb zůstávají doma, protože jsou přesvědčení, že na jejich hlasu nezáleží. Pravda je však taková, že jejich hlasy rozhodnou o výsledku voleb.

Fake news or real views Learn More

Prezident Barack Obama to nejlépe vystihl na červencovém nominačním sjezdu Demokratické strany, kde několik delegátů začalo při zmínce Trumpova jména bučet: „Nebučte. Hlasujte!“ Tuto výzvu je nutné opakovat jako mantru až do letošního listopadu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.