0

Virtuální neřesti

V populární internetové RPG hře s názvem Second Life si mohou lidé vytvářet virtuální totožnost a volit si vlastnosti, jako jsou věk, pohlaví a vzhled. Tyto virtuální postavy pak dělají stejné věci, jaké dělají lidé v reálném světě, například provozují sex. Podle libosti tak můžete mít sex s člověkem starším i mladším, než jste vy – a možná i s mnohem starším či mnohem mladším. Je-li vaší virtuální postavou dospělý člověk, můžete mít dokonce sex s virtuální postavou, která je ještě dítětem.

Kdybyste něco podobného provozovali v reálném světě, většina z nás by se shodla, že děláte něco od základu špatného. Je však od základu špatné mít virtuální sex s virtuálním dítětem?

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Někteří hráči Second Life tvrdí, že ano, a zavázali se odhalovat ty, kdo to dělají. Výrobce hry, firma Linden Labs, mezitím uvedl, že upraví hru tak, aby bránila virtuálním dětem v sexu. Do věci se vložili také němečtí státní zástupci, ačkoliv se zdá, že ti chtějí spíše zamezit využívání hry k šíření dětské pornografie, než aby se zabývali otázkou, zda hráči provozují virtuální sex s virtuálními dětmi.

Rovněž zákony proti dětské pornografii v dalších zemích mohou ve výsledku zakazovat hry umožňující virtuální sex s virtuálními dětmi. Connor O’Brien, předseda sekce pro trestní právo při Ústavu práva australského státu Victoria, nedávno sdělil melbournským novinám The Age , že podle jeho názoru by mohl být výrobce hry Second Life trestně stíhán za zveřejňování snímků dětí v sexuálním kontextu.

Chrání-li zákon děti před zneužíváním k sexuálním účelům, pak stojí na pevných základech. Pokud se však začne vměšovat do dobrovolných sexuálních aktivit mezi dospělými osobami, stává se mnohem pochybnějším. Podle názoru mnoha přemýšlivých lidí je to, co se dospělí lidé rozhodnou provozovat ve své ložnici, jejich věc a stát by do toho neměl strkat nos.

Vzrušuje-li vás, když se váš dospělý partner oblékne před sexem jako školák, a on sám vám takovou představu s radostí splní, pak vaše chování může většině lidí připadat odpudivé, ale omezujete-li je na vlastní soukromí, jen málokdo by z vás kvůli němu udělal zločince.

Žádný rozdíl by neměl být ani v tom, pokud si k sobě pozvete několik dospělých přátel a v soukromí vašeho domova se všichni rozhodnou podílet se na rozsáhlejší sexuální fantazii téhož druhu. Jsou počítače propojené přes internet – opět za předpokladu, že se podobných aktivit dobrovolně účastní výlučně dospělí lidé – natolik odlišné od skupinové fantazie tohoto typu?

Když někdo navrhuje, aby se něco posuzovalo jako trestný čin, měli bychom si vždy klást otázku: koho to poškozuje? Podaří-li se prokázat, že příležitost ke splnění fantazie v podobě virtuálního sexu s virtuálním dítětem zvyšuje pravděpodobnost, že budou lidé provozovat skutečnou pedofilii, pak tato aktivita poškozuje skutečné děti a argument pro zákaz virtuální pedofilie získává na síle.

Takový pohled na tuto otázku však nastoluje další a možná i významnější téma související s virtuálními aktivitami: násilí ve videohrách.

Hráči násilných videoher bývají často v ovlivnitelném věku. Populární násilná videohra Doom byla oblíbenou hrou Erika Harrise a Dylana Klebolda, dospívajících vrahů z Kolumbijské střední školy. Na videozáznamu, který natočili před masakrem a z něhož člověku běhá mráz po zádech, Harris říká: „Bude to jako ten podělanej Doom… Tadleta podělaná brokovnice [líbá svou zbraň] je jako vystřižená z Dooma!“

Existují i další případy, kdy se z milovníků násilných videoher stali zabijáci, ale v těchto případech nebyla prokázána příčinná souvislost. Větší váha by však měla být věnována rostoucímu počtu vědeckých studií, jak laboratorních, tak i terénních, o vlivu podobných her. V publikaci Dopady násilných videoher na děti a dospělé shrnují autoři Craig Anderson, Douglas Gentile a Katherine Buckleyová z katedry psychologie při Iowské státní univerzitě tyto studie do tvrzení, že násilné videohry zvyšují agresivní chování.

Je-li trestní stíhání příliš hrubým nástrojem proti násilným videohrám, pak lze nalézt argumenty pro přiznávání odškodného obětem či rodinám obětí násilných trestných činů spáchaných lidmi, kteří násilné videohry hrají. Podobné soudní žaloby byly až dosud zamítány, a to přinejmenším zčásti s odůvodněním, podle něhož výrobci nemohli předvídat, že jejich výrobky přimějí lidi k páchání trestných činů. Důkazy předložené Andersonem, Gentilem a Buckleyovou však tuto obhajobu oslabily.

André Peschke, šéfredaktor jednoho z předních německých magazínů o internetových počítačových hrách a videohrách Krawall.de , mě informoval, že za deset let v branži videoher nikdy nezažil seriózní vnitřní diskusi o etice výroby násilných videoher. Výrobci se uchylují ke zjednodušenému tvrzení, podle něhož neexistuje žádný vědecký důkaz, že násilné videohry vedou k násilným činům. Někdy však na důkaz čekat nemůžeme a zdá se, že toto je jeden z těchto případů: rizika jsou obrovská a převažují veškerý přínos, který videohry případně mohou mít. Důkazy možná nejsou nezvratné, ale zároveň jsou příliš silné, než abychom je mohli nadále ignorovat.

Vlna publicity v otázce virtuální pedofilie ve hře Second Life si možná vybrala nesprávný cíl. Videohry by měly podléhat řádné právní kontrole nikoliv tehdy, když umožňují lidem dělat věci, které by v reálném životě byly trestným činem, nýbrž tehdy, když existují důkazy opravňující nás k racionálnímu závěru, že videohry pravděpodobně zvyšují závažnou trestnou činnost v reálném světě. V současnosti jsou tyto důkazy mnohem silnější v případě her obsahujících násilí než v případě virtuálních realit umožňujících pedofilii.