0

Spravedlnost vítězů na irácký způsob

Saddám Husajn je mrtev, ale ne všichni Iráčané oslavují. Právě naopak: reakce nejrůznějších náboženských a etnických skupin v Iráku na jeho popravu dokládají, jak obtížně se Irák udržuje pohromadě jako celistvý útvar.

Pro šíitskou většinu, kterou Saddám i všechny předchozí, sunnity ovládané irácké režimy utiskovaly, je Saddámova smrt symbolem dosažení politické hegemonie. Jejich triumfální oslavy navíc slouží jako krutá připomínka, že jsou-li utiskovaní osvobozeni, mohou se velmi snadno sami změnit v utiskovatele.

Pro sunnitskou menšinu, kterou americká invaze odstavila od moci a jež dává průchod pocitům zmaru prostřednictvím každodenních útoků na šíitské obyvatelstvo a jeho svatá místa, zůstane Saddám ještě dlouho hrdinou. Kurdové – které Saddám podobně jako šíity celá desetiletí tyranizoval – si zase v tichosti užívají faktické nezávislosti na severu a dbají na to, aby se již nikdy neocitli pod nadvládou Arabů.

Irácký premiér Núrí Málikí, jenž zastupuje vládnoucí šíitsko-kurdskou koalici, vyjádřil naději, že diktátorův konec pomůže zahojit sektářské sváry. Jakkoliv upřímně však mohou jeho slova znít, ve skutečnosti se situace vyvíjí směrem právě opačným a ošklivé slovní přestřelky provázející samotný akt popravy také rozhodně nepřispějí k rozptýlení obav, že šlo o „spravedlnost vítězů“ – přičemž vítězem zde nebyly Spojené státy, nýbrž šíité.