2

Krize identity evropských univerzit

MADRID – Vysoké školství v Evropě se dnes nachází ve stavu hluboké nejistoty. Co by mělo být prvořadým ohniskem zájmu univerzit – výzkum, profesní výchova nebo sociální inkluze? Měly by vlády do vysokého školství víc investovat, aby podpořily dlouhodobý hospodářský růst? Měly by se vysoké školy ponechat konkurenčnímu boji a přežití (či nepřežití) na globálním trhu se vzděláváním?

Vprostřed debat o své budoucí roli nesmí evropské univerzity ztratit ze zřetele svou individuální totožnost, tradice ani smysl pro společenskou účelnost. To nebude snadné. Správci univerzit čelí tlakům shora – od evropských institucí a národních vlád – i ze strany svých vlastních výzkumníků, učitelů a studentů.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Kritéria debaty se navíc začínají ztrácet v mlze. Na jedné straně univerzity plní odvěké dohody s vládou, na druhé straně se střetají s horlivými reformátory, kteří prosazují tržně založené řešení zdůrazňující konkurenční soupeření mezi ústavy, pobízejí k mobilitě akademiků i studentů a kladou důraz na učení soustředěné na studenta.

Z těchto náhledů pochopitelně vyplývají různé důsledky pro budoucnost vysokých škol. Univerzity tradičně uskutečňovaly výzkum, poskytovaly profesní vzdělání a mladým lidem vstupujícím v dané zemi do společnosti nabízely kulturní základ. Dnes se zdá, že ani jedna z těchto met není jistá. A právě vleklé období nejasnosti ohledně jejich hlavních cílů je pro evropské univerzity největším nebezpečím.

Raison d’être univerzit bylo vždy hledání pravdy pomocí pozorování, pokusů, racionální argumentace a vzájemné kritiky. S ohledem na to některé evropské ústavy pobízí vláda, aby se snažily dosáhnout výzkumné znamenitosti předních univerzit ve Spojených státech.

Jenže ne všechny evropské univerzity se pokládají za primárně výzkumné ústavy. Mnohé dávají přednost přípravě studentů do světa práce. Dovednosti potřebné mimo akademické prostředí se dnes ovšem mění tak rychle, že pro vysoké školy může být značně namáhavé spojit obecné kognitivní schopnosti získávané při výuce – například kritické myšlení, analytické uvažování, řešení problémů a psaní – s odbornými znalostmi, jež si lidé čím dál větší měrou osvojují na pracovišti. A pokud se roky školní docházky nepromítají do lepších kognitivních dovedností, rozpadá se velká část důvodů pro investice do vysokého školství.

Univerzity mají také misi jako poskytovatelé veřejných služeb: dívají studentům kulturní základ pro život. Tento účel se v pluralistických západních společnostech může zdát čím dál kontroverznější, ale univerzity by svým studentům měly předat alespoň znalost paradigmat, dějin a filozofických základů, jejichž prostřednictvím se o těchto věcech debatuje. Bez přiměřeného povědomí o sociokulturním prostředí studenti mohou univerzity vnímat pouze jako místo, kde naplňují své soukromé cíle, budují si užitečné kontakty, užívají studentského života a možná vstřebají povrchní smysl pro rozmanitost.

Ať už evropské univerzity zvolí kteroukoli cestu, zachovat si osobitou totožnost tváří v tvář globálním změnám a reformám školství bude čím dál těžší. Vědci už nebudou uzavřeni ve svých věžích ze slonoviny, nýbrž budou svou práci vykonávat jako součást spletitých celosvětových sítí společně s aktéry na soukromých trzích. Profesury s definitivou, jež měly kdysi pro renomé školy zásadní význam, nahrazují učitelé na částečný úvazek, jimž chybí pevná vazba na daný ústav.

V rodících se koncepcích univerzit, rozsáhle čerpajících z firemního světa, si „manažeři vzdělávání,“ kteří aplikují „osvědčené postupy“ (a jsou vždy připravení stěhovat se za dalším umístěním), zachovávají také jen ten nejpovrchnější smysl pro život a tradice daného ústavu. Studenti, považovaní za pouhé spotřebitele služby, jsou pobízeni, aby si sami rozhodovali o svých učitelích, osnovách i místech studia.

Někomu tyto změny mohou připadat vzrušující. Jejich záměr se ale vytratí, pokud jejich uskutečňování oslabí identitu samotných evropských univerzit, z nichž mnohé jsou zvyklé působit ve světě státní záštity a přísné regulace. Tvůrci politik si musí uvědomit, jaké vzdělávací a kulturní škody mohou vyvolat ustavičné reformy – všechny odůvodňované aktuálním žargonem orientovaným na budoucnost.

Fake news or real views Learn More

Univerzity musí chránit svou institucionální paměť, místní tradice a oddanost každé nové generaci studentů. K dosažení tohoto cíle může přispět síť věrných a vděčných absolventů. Alternativou je schematický vzdělávací experiment, jemuž nejenže chybí osobitý charakter, ale postrádá i mravní opodstatnění.

Z angličtiny přeložil David Daduč