Mezinárodní soudní dvůr v Haagu měl být jakýmsi Damoklovým mečem, visícím nad těmi, kdo na Balkáně porušují lidská práva. Na Balkáně se z něj však stal politický nástroj, z něhož jak nacionalisté, tak jejich oponenti těží v nekonečné hře ,,rozděl a doufej, že budeš panovat``. Chorvatsko je toho učebnicovým příkladem.
Demokratické reformy v Chorvatsku komplikují nesčetné zádrhele a trhliny. Důvody spočívají v neochotě premiéra Ivicy Račana jakkoli se vypořádat s přežívajícími mocenskými centry bývalého režimu zesnulého prezidenta Franja Tudjmana, jehož nacionalistická strana Chorvatský demokratický svaz (HDZ) přišla v lednu 2001 o všechny posty, a to v důsledku Tudjmanovy smrti v prosinci 1999. Tudjman budoval nacionalistický režim, v němž mizely rozdíly mezi HDZ a státními institucemi, konkrétně armádou a policií. A právě toto zkalené dědictví je dodnes podstatou problémů Chorvatska a jeho vztahů se soudem v Haagu.
V lednu 2001 stál tehdy novopečený premiér Račan před nelehkou volbou: vyčistit státní administrativu od všech stoupenců Tudjmanova režimu, nebo ustoupit obstruktivním manévrům přívrženců HDZ. Věren své pověstné nerozhodnosti, premiér Račan dlouho váhal. Místo toho se soustředil na ústavní reformy, které mnoho lidí chápalo jako pokus zbavit nového prezidenta Stjepana Mesiče (který byl sám dlouholetým Tudjmanovým odpůrcem) rozsáhlých výkonných pravomocí, které Tudjman do chorvatské ústavy vepsal sám pro sebe.
Mezinárodní soudní dvůr v Haagu měl být jakýmsi Damoklovým mečem, visícím nad těmi, kdo na Balkáně porušují lidská práva. Na Balkáně se z něj však stal politický nástroj, z něhož jak nacionalisté, tak jejich oponenti těží v nekonečné hře ,,rozděl a doufej, že budeš panovat``. Chorvatsko je toho učebnicovým příkladem.
Demokratické reformy v Chorvatsku komplikují nesčetné zádrhele a trhliny. Důvody spočívají v neochotě premiéra Ivicy Račana jakkoli se vypořádat s přežívajícími mocenskými centry bývalého režimu zesnulého prezidenta Franja Tudjmana, jehož nacionalistická strana Chorvatský demokratický svaz (HDZ) přišla v lednu 2001 o všechny posty, a to v důsledku Tudjmanovy smrti v prosinci 1999. Tudjman budoval nacionalistický režim, v němž mizely rozdíly mezi HDZ a státními institucemi, konkrétně armádou a policií. A právě toto zkalené dědictví je dodnes podstatou problémů Chorvatska a jeho vztahů se soudem v Haagu.
V lednu 2001 stál tehdy novopečený premiér Račan před nelehkou volbou: vyčistit státní administrativu od všech stoupenců Tudjmanova režimu, nebo ustoupit obstruktivním manévrům přívrženců HDZ. Věren své pověstné nerozhodnosti, premiér Račan dlouho váhal. Místo toho se soustředil na ústavní reformy, které mnoho lidí chápalo jako pokus zbavit nového prezidenta Stjepana Mesiče (který byl sám dlouholetým Tudjmanovým odpůrcem) rozsáhlých výkonných pravomocí, které Tudjman do chorvatské ústavy vepsal sám pro sebe.