35

Trump a znovuzrození svobody tisku

NEW YORK – Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa šokuje mainstreamový tisk tím, že šikanuje zpravodajská média a nestoudně kupčí s „alternativními fakty“ (známými též jako lži). Trumpova hozená rukavice mediálnímu statu quo však nemusí být veskrze špatná; novináři teď mají příležitost vykořenit špatné návyky spojené s podlézáním těm, kdo jsou právě u moci.

Trumpův hlavní stratég Stephen Bannon nedávno vyvolal vlnu úžasu, když v deníku New York Times prohlásil, že zpravodajská média představují „opoziční stranu“. Bannon chtěl možná dezorientovat tazatele, ale zároveň jim bezděky připomněl roli oponentů, kterou by měli hrát. Ve zdravé demokracii média pomáhají občanům vést vládu k zodpovědnosti tím, že energicky přezkoumávají oficiální politiku a chování.

Spojené státy bohužel taková zpravodajská média už pár desítek let nemají. Místo toho se novináři od několika po sobě jdoucích prezidentských administrativ nechávají krmit pečlivě dávkovanými informacemi. Zpravodajské organizace ve Spojených státech si nade vše cení přístupu do kuloárů moci, i kdyby byl tento přístup vykoupen nutností neklást dotěrné otázky nebo přijímat vyhýbavé odpovědi.

Pokud tato „přístupová žurnalistika“ vede hlavní editory k tomu, aby se identifikovali s politickými elitami, pak se jejich hlavním cílem stane snaha vysvětlovat veřejnosti, co si myslí vláda. Když se k tomu přidají rozpočtové škrty v redakcích, pak se z celého politického zpravodajství stane pouhý nekonečný cyklus mediálních štěků ze strany politiků a jejich zástupců – nikoliv nepodobný sportovnímu kanálu pokrývajícímu fotbalovou sezonu.

Dokonce i média kladoucí větší důraz na fakta omezila v posledních desetiletích své zpravodajství na úzký rozsah témat, která mají sklon potvrzovat účelové interpretace politického establishmentu. Zástupci médií hlavního proudu na sebe nechali působit pouze názory elit, a proto je zpočátku tolik vyvedlo z míry zjištění, že mnozí Američané, kteří v letech 2008 a 2012 volili Baracka Obamu, zůstali v roce 2016 doma nebo hlasovali pro Trumpa.

Žádná pohroma však neobnažuje rizika spojená s nadměrnou příchylností tisku k mocným lépe než invaze do Iráku – katastrofální omyl, jehož děsivé důsledky ovlivňují Blízký východ a také Evropu dodnes. Administrativa George W. Bushe před invazí neúnavně nadbíhala novinářům z mainstreamových liberálních i konzervativních médií, kteří jí pak pomohli získat veřejnou podporu šířením falešných tvrzení o zbraních hromadného ničení.

Jedinou mainstreamovou mediální organizací v USA, která důsledně přinášela skeptické články o argumentech pro válku, byla skupina Knight Ridder (kterou později získala společnost McClatchy). Jak později vysvětlili reportéři Warren Strobel a Jonathan Landay, jejich středně velká redakce nezískala prioritní přístup, a tak se museli spoléhat na zdroje uvnitř zpravodajské komunity, jež otevřeně poukazovaly na slabiny v tvrzeních Bushovy administrativy. Novinářské pravdomluvnosti prospívá, když nemusí usilovat o udržení přístupu.

Trumpova administrativa už dnes zavírá dveře některým mediálním obrům, přičemž nejvýraznějším příkladem je CNN. Trumpovi mediální šikovatelé možná doufají, že výměnou za obnovení přístupu budou moci požadovat shovívavost. Takový postup by však měl odvržené zpravodajské kanály osvobodit. Jelikož ztratily přímou vazbu na nejvyšší činitele, mohou se striktně zaměřit na to, aby volaly administrativu k zodpovědnosti.

Chtějí-li si média vybrat tuto těžší cestu, musí přehodnotit dlouhodobé modely redakční práce. Například šéfredaktor agentury Reuters Steve Adler nedávno vyzval kolegy, aby k Trumpově administrativě přistupovali naprosto stejně, jako by přistupovali k autoritářské vládě v zahraničí. „Vzdejte se almužen a méně se starejte o oficiální přístup,“ napsal Adler v dopise zaměstnancům agentury. „Ten stejně nikdy nebyl až tak cenný. Naše zpravodajství o Íránu je vynikající, a přitom tam žádný oficiální přístup nemáme. Máme ovšem zdroje.“

Trump doufá, že bude kontrolovat národní rozpravu, a nemusí se obávat, že si svou prolhaností znepřátelí stoupence, protože ti jsou už dnes přesvědčení, že „liberální“ média nesnášejí je i jimi zvoleného prezidenta. Třebaže bychom však měli pochválit New York Times za to, že označili zjevně nepravdivá konstatování Trumpovy administrativy za lži, zároveň bychom měli upozornit na důležitá, ale dosud nezdůrazněná ponaučení z katastrofálního postupu Timesů před válkou v Iráku.

Skutečnost, že v otázce zbraní hromadného ničení braly Timesy Bushovu administrativu za slovo, za což se později omluvily, představovala jen jednu část mediálního selhání v tomto debaklu. Nejenže zpravodajské kanály dopustily, aby administrativa ospravedlňovala invazi zdůrazňováním pochybných fakt, ale navíc oficiálním činitelům bez dalších otázek umožnily přikládat těmto faktům neodpovídající význam.

Stojí za připomenutí, že Německo a Francie se shodovaly s Bushovou administrativou v otázce faktických tvrzení o iráckých zbraních, ale rázně vystupovaly proti invazi, jelikož se domnívaly, že její důsledky budou představovat větší hrozbu, než jakou by kdy mohl představovat Saddám Husajn. Dějiny jim dávají za pravdu. I kdyby americké jednotky objevily v Iráku hromady chemických a biologických zbraní, dějiny by tuto válku neposuzovaly o nic shovívavěji.

Bannonova poznámka o „opozici“ by měla sloužit jako připomínka této nedávné minulosti. Chtějí-li zpravodajská média bránit americkou demokracii před hrozbou autoritářského populismu, nesmí skončit u energického napadání Trumpových „alternativních fakt“. Musí začít vyprávět zcela jiný příběh založený na bedlivém pozorování, investigativních postupech a kritickém hodnocení výroků pronášených republikány i demokraty u moci.

Jak ukázal rok 2016, skutečné dějiny se často odehrávají v místech, jimž média nevěnují žádnou pozornost. Adler své zaměstnance poučil takto: „Jezděte po zemi a zjišťujte víc o tom, jak lidé žijí, co si myslí, co jim pomáhá, co jim ubližuje a jak se vláda a její kroky jeví jim, nikoliv nám.“ Novináři by neměli mít obavy stát na opačné straně moci. Přesně tam totiž ve skutečnosti patří.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.