46

Blížící se rozhodnutí o americkém dluhu

BOGOTÁ – Měla by americká vláda zafixovat dnešní ultranízké náklady na půjčky tím, že emituje dlouhodobější dluh? Rozhodování je obtížné, ale vzhledem k tomu, že celková úroveň zadlužení je už vysoká (nemluvě o nefinancovaných závazcích penzijního a zdravotního pojištění, které pravděpodobně porostou), možná pro to nazrál čas.

Americké ministerstvo financí ve spolupráci s radou guvernérů Federálního rezervního systému se až dosud snažilo držet dlouhodobé vládní dluhy dole, aby snížilo úrokové sazby pro soukromý sektor. V současné době činí průměrná doba trvání amerického dluhu (tvořícího součást účetní bilance Fedu) necelé tři roky, což je hluboko pod průměrem většiny evropských zemí, a to i když zohledníme masivní programy kvantitativního uvolňování (QE), k nimž přistoupily tamní centrální banky.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Příklon ke krátkodobějším půjčkám coby způsobu, jak se pokusit stimulovat ekonomiku, měl až dosud smysl. Vzhledem k tomu, že úroková míra u třicetiletého amerického dluhu je zhruba o 200 základních bodů vyšší než u jednoletého dluhu, šetřily krátkodobé půjčky také státní peníze.

Vláda by však neměla fungovat jako banka ani jako hedgeový fond, které nabírají krátkodobé dluhy a financují z nich dlouhodobé projekty. Je to příliš riskantní. V situaci, kdy americký vládní dluh dosahuje už dnes 82% národního důchodu, mohou být potenciální fiskální náklady rychlého posunu úrokových sazeb směrem vzhůru obrovské.

Nikdo netvrdí, že je takový posun pravděpodobný nebo že se bezprostředně blíží, avšak jeho pravděpodobnost není tak zanedbatelná, jak si někteří lidé rádi namlouvají. Tak například by úrokové sazby mohly prudce vzrůst v případě války nebo jiné katastrofální události. Méně dramatická, ale o poznání pravděpodobnější je možnost, že Fed jednoho dne najde způsob, jak zvýšit inflační očekávání, která podobně jako ve většině rozvinutých ekonomik neúprosně klesají. A pokud se inflační očekávání opravdu zvýší, vytáhnou s sebou i úrokové sazby.

Vzestup úrokových sazeb z půjček by také mohl pramenit z nějaké formy sebepoškození. Předpokládejme například, že si američtí voliči zvolí za prezidenta nevyzpytatelného a neschopného byznysmena, který pohlíží na bankrot jako na běžnou věc. Stejně tak není těžké představit si sled vysoce populistických vůdců zastávajících šarlatánský názor, že úroveň vládního dluhu je v podstatě nedůležitá a nikdy by neměla být překážkou maximalizace veřejných výdajů.

Bohužel platí, že kdyby USA někdy skutečně musely čelit náhlé normalizaci úrokových sazeb, mohlo by si to vyžádat značné úpravy v oblasti daní a výdajů. A celková zátěž včetně nezaměstnanosti by téměř jistě dopadla neúměrně tvrdě na chudé občany – kteroužto skutečnost populisté podléhající představě, že dluh nebolí, bohorovně opomíjejí.

Z prodloužení splatnosti půjček samozřejmě nemusí vyplývat nižší objem půjčování. Většina ekonomů se shoduje na tom, že vyšší schodky mají smysl, pokud se z nich financuje nezbytné zkvalitnění infrastruktury a školství, nemluvě o zvyšování domácí fyzické a kybernetické bezpečnosti. Existuje značné množství prospěšných, ale dosud nerealizovaných projektů, přičemž reálné (o inflaci očištěné) úrokové sazby jsou nízké (ačkoliv reálné sazby mohou být při správném měření podstatně vyšší, než naznačují oficiální odhady, především proto, že neschopnost vlády správně zohlednit přínosy nového zboží způsobuje nadsazování inflace). Nezbývá než doufat, že příští prezident vytvoří meziagenturní infrastrukturální tým a obdaří ho značnou nezávislostí a technickou odborností potřebnou k tomu, aby mohl kvalitně posuzovat návrhy projektů, podobně jako to učinila poslední britská vláda před brexitem.

Díky tomu, že USA kontrolují globální rezervní měnu, mají prostor k půjčování; měly by však půjčky uvážlivě strukturovat. Před několika lety ještě mělo smysl, aby Fed dělal všechno možné i nemožné ve snaze snížit dlouhodobé náklady na půjčky. Dnes, kdy se ekonomika normalizuje, se argumenty pro kreativní politiky typu QE, jež v podstatě zkracují vládní dluh tím, že odsávají z trhu dlouhodobé dluhopisy, jeví jako mnohem slabší.

Proto nastal čas, aby americké ministerstvo financí zvážilo, zda nepůjčovat v delších časových horizontech než v posledních letech. Dnes je dluhem s nejdelší splatností, emitovaným americkou vládou, třicetiletý dluhopis. Španělsko přitom úspěšně emitovalo padesátiletý dluh s velmi nízkou sazbou a Irsko, Belgie, a dokonce i Mexiko emitovaly stoletý dluh. Samozřejmě není nikde zaručeno, že sazby v budoucnu neklesnou ještě víc, avšak cílem je dosáhnout méně riskantního toku budoucích úrokových závazků.

Mnozí polemikové s levicovými sklony poukazují na Japonsko, kde čistý dluh dosahuje přibližně 140% HDP, a předkládají ho jako důkaz, že mnohem vyšší dluh je navzdory neduživé růstové bilanci země skvělý nápad. Z toho vyvozují závěr, že není příliš potřeba dělat si starosti ani s dluhem samotným, natož se strukturou jeho splatnosti. Ve skutečnosti si japonští politici i ekonomové dělají značné starosti a nedoporučují jiným zemím, aby jejich dluhovou pozici napodobovaly.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Připusťme, že Evropa je ve velmi odlišné situaci s výrazně vyšší nezaměstnaností, takže argumenty pro pokračování stimulace i za cenu rizika vyšších budoucích nákladů na obsluhu dluhu jsou tam mnohem silnější. Americká ekonomika však nyní zažívá solidní zotavení, a proto je možná nejlepší rychle přistoupit k normalizaci dluhu a nepředpokládat, že zahraniční věřitelé budou trpěliví bez ohledu na směřování americké politiky.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.