0

Nahlodávající Amerika

LONDÝN – Je ještě něco dalšího co k Egyptu říct? Husní Mubárak byl obětován v zájmu záchrany vojenského režimu. „Despota“ neschopný udržet pořádek v ulicích nikomu nepřináší užitek. Zda bude následovat „demokracie“, je ale mnohem nejistější. Soudě podle Pákistánu a velké části zbytku muslimského světa, periody (zkorumpované) civilní vlády se střídají s „pročišťujícími“ vojenskými puči.

Pochybuji, že většina Egypťanů na vrchol své politické agendy klade, co my zveme demokracií. Novináři tvrdící opak nejsou reprezentativním vzorkem, ani v západních zemích. Jde o neklidné plémě, pendlující mezi ohnisky dramat po celém světě, pera a fotoaparáty v pohotovosti. Svobodu slova mají v kostech, hromadné protesty jsou jim životní mízou. Snaží se referovat o světě tak, jak je, leč nežijí ve světě většiny lidí – jejich živnost závisí na vykolejení „běžného“ životaběhu, takže systematicky podhodnocují touhu lidí po zákonnosti a pořádku (či přinejmenším pořádku).

Většina lidí, zdá se, snese mírnou dávku politické represe, včetně tajné policie, mučení a korupce, pokud jim zajistí bezpečí a krapet prosperity a férovosti. Neexistuje jiné vysvětlení dlouhověkosti diktatur, jako byla Mubárakova třicetiletá vláda. Podobně generál Augusto Pinochet, s kostlivci tisíců mučených a zmizelých obětí v odporné skříni své minulosti, v referendu, jímž v roce 1990 v Chile skončila jeho šestnáctiletá vláda, apeloval právě na právo a pořádek a dostal 44 % hlasů.

Většina západních lídrů přirozeně uvažuje v pojmech „přechodu k demokracii“. Právě takový vývoj si v Egyptě přejí a doufají, že demokracie neohrozí mírovou dohodu Egypta s Izraelem. Jenže spojení svobody a řádu západních demokracií – nejcennější dar, jejž Západ přinesl světu – je plodem dlouhé historie, již nelze chvatně zopakovat.