0

Univerzity: renesance, nebo úpadek?

„Evropské univerzity, brané jako jedna skupina, nedokáží zajistit intelektuální a kreativní energii, jíž je zapotřebí ke zlepšení chabé hospodářské výkonnosti kontinentu.“ Toto dramatické prohlášení stojí v úvodu nové publikace, jejíž podtitul, „Renesance, nebo úpadek“, jsem si vypůjčil pro tuto úvahu.

Autoři pojednání, Richard Lambert, bývalý šéfredaktor Financial Times a budoucí generální ředitel Konfederace britského průmyslu, a Nick Butler, skupinový viceprezident pro rozvoj strategií a přístupů v British Petroleum, nezastupují skryté akademické zájmy. Co říkají o Evropě, se pravděpodobně rovněž vztahuje na většinu ostatních částí světa, byť ne na Spojené státy.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Lambert a Butler nacházejí čtyři hlavní slabiny evropských vysokých škol, s nimiž je třeba se vypořádat. Zasazují se o následující:

  • větší rozmanitost místo dnešní konformity;
  • pobídky k úspěchu pro univerzity, z čehož plyne potřeba nastavit jejich ambice výš;
  • méně byrokracie a více svobody a zodpovědnosti;
  • především přiměřenější financování, které by evropské univerzity přiblížilo americké úrovni 2,6% HDP, z dnešní v průměru poloviční hodnoty.

Ne každý bude považovat elementární předpoklad této analýzy za přesvědčivý. Proč je této pozornosti věnované univerzitám zapotřebí? Protože, říká se, dnes žijeme ve „společnosti znalostí“. Možná. Je také fakt, že vysokoškolské vzdělání je pro mladé lidi nejlepší zárukou, že si v globalizovaném prostředí, kde klíčem k úspěchu jsou informace, najdou zaměstnání.

Přesto není vůbec jisté, že vzdělávací soustavy, kde o dosažení univerzitního diplomu usiluje 50% nebo ještě větší část každé generace, jsou nelépe přichystané vyrovnat se s nároky jedenadvacátého století. Mnohá zaměstnání ve skutečnosti nejsou „high tech“ (náročné na znalost technologií), nýbrž, slovy Brita Adaira Turnera, „high touch“ (náročné na „dotek“) – jde o práce ve službách, jež nevyžadují vysokoškolské vzdělání. Ještě více pracovních pozic je někde mezi těmito dvěma možnostmi. Proto může být pružný systém rozličných vzdělávacích institucí vhodnější než soustava, která každého druhého studenta vede k získání univerzitního titulu.

Pokud bychom se spokojili řekněme s 25% každé generace na akademické dráze, univerzity v Evropě, a vlastně v mnoha dalších koutech světa, by přesto stále potřebovaly překonat svůj nešťastný sklon vymezovat své cíle proti světu obchodu. Tato tendence je škodlivá jak pro svět obchodu, který přichází o kulturní bohatství, jež vyšší vzdělávání zajišťuje, tak pro vysoké školy, neboť je vytrhuje z jejich řádného místa v reálném světě.

Existují pádné důvody pro adekvátnější financování vyššího vzdělávání, včetně školného, které je v mnoha zemích mimo USA stále nepopulární. Peníze ovšem nejsou jediné, čeho je zapotřebí. Jedna z největších komparativních předností amerických univerzit spočívá v podstatě lidských vztahů. Učitelé svou práci berou vážně. Zabývají se studenty, místo aby dychtivě čekali na dny volna a na prázdniny, aby se mohli věnovat svým projektům. Jsou skutečnými univerzitními učiteli, nikoliv lidmi, kteří se dovolávají „jednoty učení a výzkumu“ proto, aby se mohli soustředit na výzkumná témata a doufat, že učení se nějak vyřeší samo.

Fake news or real views Learn More

Navíc atmosféru ve výzkumu na amerických univerzitách charakterizuje rozsáhlá neformální spolupráce. Lidé se setkávají v laboratořích a v seminářích, ale také ve společných prostorách a v jídelnách. Nejsou nijak posedlí hierarchickým postavením ani obklopení asistenty.

Nejsou rovněž vázáni k úzkým projektům a projektovým skupinám vytvořeným kolem nich. Navzdory ostré konkurenční soutěži o akademické posty, o prostor v časopisech a dalších médiích a obecně o postup spolu lidé hovoří jako kolegové. Právě to se líbí doktorandům a postgraduálním studentům, když navštěvují americké – a v menším rozsahu britské – univerzity. Právě to jim také schází, když doma znovu zapadnou do starých zlozvyků. Tak jako v mnoha dalších ohledech, vysoké školy nejen v Evropě, ale také v Japonsku, Jižní Koreji a v rozvojových částech světa, včetně Číny a Indie, potřebují uvolnit zkostnatělé struktury a zvyky, aby se vyhnuly úpadku a přičinily se o renesanci.