Unilateralismus versus multilateralismus

Nová strategická doktrína prezidenta Bushe hlásá, že přestože Spojené státy budou hledat podporu pro svou politiku u členů mezinárodního společenství, nebude se Amerika rozpakovat jednat sama, bude-li potřeba, aby uplatnila své právo sebeobrany. Řada spojenců USA tvrdí, že přehnanou jednostrannost zahraniční politiky Bushovy vlády nesnáší, přitom však i prezident Clinton prohlašoval, že Amerika musí být připravena jednat na vlastní pěst, pokud nebude existovat jiná alternativa. Diskuse o unilateralismu a multilateralismu jsou tak značně zjednodušené.

Mezinárodní pravidla zavazují Spojené státy a omezují svobodu jejich jednání, ale zároveň slouží americkým zájmům tím, že k plnění pravidel a norem zavazují i ostatní státy. Možnost, aby i jiné státy projevily svůj názor a ovlivňovaly americkou politiku, jsou navíc významným impulsem k tomu, aby se staly spojenci Spojených států. Členství USA v řadě nadnárodních institucí jako NATO nebo OSN sice možná snižuje autonomii USA, ale ve světle konstitucionálních dohod je multilaterální složka stávajícího předního postavení Ameriky klíčem k jeho dlouhému trvání, poněvadž omezuje snahy budovat spojenectví proti ní.

Multilateralismus je ovšem otázkou úrovně a ne všechny multilaterální úmluvy jsou dobré. Spojené státy by měly příležitostně - stejně jako ostatní země - používat unilaterální taktiku. Otázkou teď ale je kdy a kde.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/rKmRKhl/cs;