12

Spor o zadlužení a růst

STANFORD – Nedávný spor kolem chyb ve studii ekonomů Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa z roku 2010 je smutným dokladem, jaké požadavky přináší nepřetržitý mediální cyklus a jaká politicky toxická atmosféra obklopuje fiskální politiku ve Spojených státech, Evropě a Japonsku. Reinhartová s Rogoffem ve své studii s názvem „Růst v éře dluhu“ odhadli, že pokud poměr veřejného dluhu k HDP přesáhne 90%, je s tím spojený velký pokles růstu. Studie však obsahovala chyby, které objevil student Massachusettské univerzity. Po opravě je tento efekt podstatně nižší, ale přesto ekonomicky významný.

Studie Reinhartové a Rogoffa je jen malou součástí objemné akademické literatury, která ukazuje, že vysoké úrovně dluhu jsou ekonomicky riskantní. Zásadnější je otázka kauzality: stav ekonomiky rozhodně ovlivňuje fiskální postavení, stejně jako mohou zdanění, výdaje, deficity a dluh ovlivňovat hospodářský růst.

Chyby ve výzkumu nejsou v ekonomii ničím neobvyklým, ale obvykle se na ně přijde už v rané fázi, jak se to jednou stalo i mně v předpublikačním konceptu. Někdy se však omyly odhalí až později, kdy už jsou obsaženy v pracovní studii jako v případě Reinhartové s Rogoffem, případně až po publikaci, jak to potkalo nositele Nobelovy ceny Kennetha Arrowa, který musel opravit chybu v důkazu svého slavného teorému nemožnosti.

Ekonomové používají k analýze fiskálních otázek různé metody: stylizované analytické modely, makroekonomické modely uzpůsobené tak, aby shromažďovaly data, jako jsou modely používané Federálním rezervním systémem, Evropskou centrální bankou nebo americkým Kongresovým rozpočtovým úřadem (CBO), dále empirické odhady klíčových parametrů, jako jsou výdajové multiplikátory, nebo vektorové autoregresní modely a historické studie. Každý z těchto přístupů má své silné i slabé stránky a seriózní ekonomové a politici se nespoléhají na jedinou studii; místo toho zakládají svůj úsudek na vzájemně se doplňujících důkazech.