0

Jak pochopit vojenské myšlení Arabů

Klíčovým aspektem vítězství v jakékoliv válce je definovat cíle. O současných bojích v Gaze a Libanonu to platí obzvláště. Výsledkem snahy učinit příliš mnoho – nebo víry, že lze dosáhnout více, než je ve skutečnosti možné – však může být nezdar a rozhodně bude zklamání.

V tomto případě je chybou si myslet, že Izrael může zničit Hizballáh nebo ho eliminovat jako politickou a vojenskou entitu. Tvrdit něco podobného jen hraje do noty Hizballáhu, Sýrii a Íránu, jež chtějí své vítězství definovat jako přežití Hizballáhu.

Označovat pouhé přežití za vítězství bývá pro arabskou (a íránskou) politiku často typické a podobné myšlení je současně zhoubné i rozumné. Zhoubné proto, že napadání silnějšího soupeře si koleduje o porážku: šestidenní válka v roce 1967, hozená rukavice Saddáma Husajna Spojeným státům a jeho útok na Írán, nekonečné bitvy Jásira Arafata, z nichž vždy vyšel poražen, a tak dále. Arabská strana obvykle zaznamenává obrovské ztráty na životech i materiálu, což se ostatně děje i nyní v případě Libanonu a Palestinců.

To, co je z praktického a vojenského hlediska do značné míry porážkou, lze však zároveň vykládat jako politické vítězství. Arabové nikdy „neprohrávají“, protože se nikdy nevzdávají. Z tohoto důvodu nemusí protivníkovi nic formálně vydávat. Vůdci, kteří zaznamenali neúspěch, i skupiny, které rozhodně neslavily vítězství, se stali hrdiny, poněvadž mohli tvrdit, že srdnatě bojovali s nepřítelem, aniž byli rozdrceni. Důležitou okolností je pro ně fakt, že se mohli pomstít tím, že soupeři zasadili rány, ukázali se jako opravdoví muži, nenechali se zlomit a přežili.