SEATTLE – Jedna z největších výzev, které čelí ženy ve většině světa, je mezera mezi jejich zákonnými právy a jejich schopností jako jednotlivců tato práva nárokovat. U národních ústav je stále více pravděpodobné, že budou zaručovat rovnost mužů a žen, ale mnoho z nich zároveň uznává autoritu paralelních právních systémů, založených na zvycích, náboženství či etnické příslušnosti. A, bohužel, právo v mnoha částech světa nedrželo krok s měnícími se časy.
Naštěstí si však mezinárodní skupiny pro lidská práva této mezery všímají. V letech 1999 a 2000 byly dvě tanzanské krejčí, které se vdaly v období puberty, ovdověly v průběhu dvacátých let svého života a zůstaly dohromady se čtyřmi dětmi, zbaveny domovů na základě zvykových dědických práv jejich etnické skupiny. Tato zvyková práva dávala mužským dědicům větší nárok na majetek zemřelého než ženským členům jeho rodiny a typicky zapovídala právo ženám úplně a dávala malý podíl dcerám. V obou tanzanských případech rozhodly soudy tak, že majetek, který měla žena ve společném vlastnictví s manželem, včetně věcí, které byly pořízeny z peněz vydělaných její prací, připadne jejímu švagrovi.
Dvě ovdovělé krejčí zůstali bez domova i s dětmi, ale odmítly akceptovat zabavení majetku. S pomocí tanzanského Centra pro právní pomoc ženám a Mezinárodní kliniky pro lidská práva žen Georgetown university – kterou jsem v minulosti vedl – napadly rozhodnutí nejvyššího soudu Tanzanie. V roce 2006 rozhodl nejvyšší soud tak, že zvyková dědická práva byla “diskriminující ve více než jednom ohledu,“ nicméně je odmítl zrušit. Soud takovou činnost přirovnal k “otevření Pandořiny skřínky, kdy by všechny zdánlivě diskriminující zvyky našich 120 kmenů“ byly vystaveny možnosti právního napadení.
SEATTLE – Jedna z největších výzev, které čelí ženy ve většině světa, je mezera mezi jejich zákonnými právy a jejich schopností jako jednotlivců tato práva nárokovat. U národních ústav je stále více pravděpodobné, že budou zaručovat rovnost mužů a žen, ale mnoho z nich zároveň uznává autoritu paralelních právních systémů, založených na zvycích, náboženství či etnické příslušnosti. A, bohužel, právo v mnoha částech světa nedrželo krok s měnícími se časy.
Naštěstí si však mezinárodní skupiny pro lidská práva této mezery všímají. V letech 1999 a 2000 byly dvě tanzanské krejčí, které se vdaly v období puberty, ovdověly v průběhu dvacátých let svého života a zůstaly dohromady se čtyřmi dětmi, zbaveny domovů na základě zvykových dědických práv jejich etnické skupiny. Tato zvyková práva dávala mužským dědicům větší nárok na majetek zemřelého než ženským členům jeho rodiny a typicky zapovídala právo ženám úplně a dávala malý podíl dcerám. V obou tanzanských případech rozhodly soudy tak, že majetek, který měla žena ve společném vlastnictví s manželem, včetně věcí, které byly pořízeny z peněz vydělaných její prací, připadne jejímu švagrovi.
Dvě ovdovělé krejčí zůstali bez domova i s dětmi, ale odmítly akceptovat zabavení majetku. S pomocí tanzanského Centra pro právní pomoc ženám a Mezinárodní kliniky pro lidská práva žen Georgetown university – kterou jsem v minulosti vedl – napadly rozhodnutí nejvyššího soudu Tanzanie. V roce 2006 rozhodl nejvyšší soud tak, že zvyková dědická práva byla “diskriminující ve více než jednom ohledu,“ nicméně je odmítl zrušit. Soud takovou činnost přirovnal k “otevření Pandořiny skřínky, kdy by všechny zdánlivě diskriminující zvyky našich 120 kmenů“ byly vystaveny možnosti právního napadení.