0

Dva pohřby a naše svoboda

MOSKVA – Poslední dobou mi přichází na mysl můj pradědeček Nikita Chruščov. Mám za to, že mé vzpomínky vyvolalo 50. výročí takzvané „kuchyňské debaty“, již vedl s Richardem Nixonem. Uvažovat znovu nad pradědečkovým odkazem mě ale přiměly dva pohřby – minulý týden v Budapešti pohřeb generála Bély Királyho, jenž v roce 1956 velel bojovníkům maďarské revoluce za svobodu, a tento týden ve Varšavě pohřeb filozofa Leszka Kołakowského, jehož roztržka se stalinisty téhož roku inspirovala řadu intelektuálů (v Polsku i jinde) k odklonu od komunismu.

Rok 1956 byl pro Chruščova nejlepší i nejhorší dobou. Jeho „tajný projev“ tehdy odhalil kolosálnost Stalinových zločinů. Gulag se brzy téměř vyprázdnil; začalo politické tání, které zrodilo zvěsti o svobodě, jež nebylo možné zarazit. Konkrétně v Polsku a v Maďarsku se z hloubi vzedmula vlna požadující změnu.

Samozřejmě, Maďarsko mělo svou krátkou a velkolepou revoluci. Tato první válka mezi socialistickými státy otřásla mýtem nedotknutelných „bratrských“ pout mezi Sovětským svazem a porobenými národy východní Evropy. Chruščov si ale nikdy nepředstavoval, že by součástí jeho tání byl rozpad sovětského impéria. Takže do Maďarska vpadla Rudá armáda – v rozsahu přesahujícím invazi Spojenců do Evropy na „den D“ v roce 1944.

Béla Király, zbaven trestu doživotního věznění (který si odpykával po zmírnění jednoho ze čtyř trestů smrti, který od komunistů vyslechl), dostal nabídku, aby velel maďarské Národní gardě a obraně Budapešti. Jeho úkolem bylo stmelit pouliční bojovníky za svobodu v armádu, ale nebylo dost času zastavit sovětský postup. Po týdnu hrdinného úsilí tedy s několika tisíci mužů překročil hranici do Rakouska a do exilu.