Světový energetický systém roku 2100 se bude od toho současného naprosto lišit. Obnovitelná energie, například sluneční, větrná, hydroelektrická a energie z biopaliv, bude tvořit velkou část energetického mixu a své místo bude mít také jaderná energie. Lidé najdou způsoby, jimiž se vypořádají se znečištěním vzduchu a emisemi skleníkových plynů. Nové technologie sníží množství energie potřebné k provozu budov a vozidel.
Vzdálená budoucnost skutečně vypadá zářivě, ale mnohé záleží na tom, jak se k ní dobereme. Existují dvě možné cesty. První scénář nazvěme skrumáž . Tak jako terénní rallye hornatou pustinou slibuje vzrušení a ostrou konkurenci. Nezamýšleným důsledkem „většího chvátání“ bude ale často „nižší rychlost“ a mnozí po cestě havarují.
Alternativní scénář lze nazvat plánování a lze jej přirovnat k obezřetné jízdě po silnici, která je ještě ve výstavbě, s občasným chybným startem. Zda bezpečně dojedeme do cíle, záleží na disciplině řidičů a duchaplnosti těch, kdo se podílejí na stavebních pracích. Vzrušení vyplyne z technických inovací.
Ať už si vybereme tu či onu cestu, současná obtížná situace světa zužuje náš manévrovací prostor. Vzhledem k přibývající populaci a sílícímu hospodářskému rozvoji zaznamenáváme skokovou změnu v tempu růstu poptávky po energiích. Po roce 2015 už zřejmě snadno dostupné zásoby ropy a plynu nebudou k pokrytí poptávky stačit.
Nebudeme tudíž mít jinou možnost než přidat další zdroje energie – obnovitelné, ano, ale také více jaderné energie a nekonvenčních fosilních paliv, jako jsou ropné písky. Vyšší spotřeba energie nevyhnutelně znamená vypouštění většího množství CO2 v době, kdy se změna klimatu stala kritickou globální otázkou.
Během scénáře označeného jako skrumáž si státy spěchají zajistit energetické zdroje samy pro sebe, neboť se obávají, že energetická bezpečnost je hra s nulovým součtem, z níž vyjdou čistí vítězové a poražení. Rychle se zvyšuje spotřeba místního uhlí a biopaliv z domácí produkce. Zákonodárci volí cestu nejmenšího odporu a věnují jen malou pozornost snižování spotřeby energií – dokud nezačnou docházet zásoby. Navzdory silné rétorice se ani emise skleníkových plynů vážněji neřeší, dokud výraznější šoky nevyvolají politické reakce. Poněvadž tyto reakce přicházejí opožděně, jsou prudké a vedou k vystřelování cen energií a k jejich volatilitě.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Scénář plánování je méně bolestivý, třebaže začátek je zmatečnější. Objevuje se řada koalic, aby se prostřednictvím přeshraniční spolupráce postavily výzvám hospodářského rozvoje, energetické bezpečnosti a znečištění životního prostředí. Na lokální úrovni dochází k mnoha inovacím, neboť velká města vytvářejí vazby na průmysl s cílem snížit místní emise. Národní vlády zavádějí standardy účinnosti, daně a další politické prostředky ke zlepšení ekologických vlastností budov, vozidel a paliv v dopravě.
Jak sílí volání po harmonizaci, politiky se navíc celosvětově sbližují. Mechanismy limitů a povolenek, které stanovují cenu průmyslových emisí CO2, získávají mezinárodní uznání. Narůstající ceny CO2 pak urychlují novátorské úsilí, které plodí průlomy. Rostoucí počet automobilů pohání elektřina a vodík, zatímco průmyslové závody jsou vybavené technologiemi k zachytávání CO2 a jeho ukládání do podzemí.
Na pozadí těchto dvou rovnocenně věrohodných scénářů se až za několik let dozvíme, zda prosincová deklarace z Bali ohledně změny klimatu byla jen rétorikou, anebo začátkem globálního úsilí o její potlačování. Mnohé bude záviset na tom, jak se vyvinou přístupy v Číně, Evropské unii, Indii a ve Spojených státech.
Společnost Shell zpravidla své scénáře používá k přípravě na budoucnost, aniž by k jednomu z nich vyjadřovala příklon. Avšak vzhledem k potřebě řídit klimatické riziko ve prospěch našich investorů a potomků jsme přesvědčeni, že důsledky plánování zajišťují nejlepší rovnováhu mezi ekonomikou, energií a ekologií. Coby druhý názor nás zaujaly propočty změny klimatu provedené na univerzitě Massachusetts Institute of Technology. Tyto výpočty ukazují, že svět držící se scénáře plánování a technologie zachytávání a ukládání CO2 vyústí v nejnižší míru změny klimatu, za předpokladu, že ostatní významné člověkem produkované skleníkové plyny se budou omezovat obdobně.
Scénář plánování bude uskutečněn, jedině pokud se tvůrci politik shodnou na globálním přístupu k obchodování s emisemi a budou aktivně propagovat energetickou efektivitu a nové technologie ve čtyřech oblastech: výrobě tepla a elektřiny, průmyslu, dopravě a budovách.
To bude vyžadovat usilovnou práci a času je málo. Scénář plánování například předpokládá, že CO2 se bude do roku 2050 ve vyspělých zemích zachytávat u 90% uhelných a plynových elektráren a dále u minimálně 50% takových elektráren mimo země OECD. Dnes CO2 nezachytávají nikde. Protože zachytávání a ukládání CO2 zvyšuje náklady a nepřináší zisky, je zapotřebí vládní podpory, aby se technologie rychle prosadila v dostatečně velkém měřítku, které ovlivní globální emise. Firmy by za CO2, který zachytí a uloží, měly přinejmenším získávat uhlíkové kredity.
Plánování nebude snadné. Nabízí ale světu nejlepší naději na dosažení udržitelné energetické budoucnosti bez šrámů a zranění, takže bychom této stezce měli věnovat pozornost s takovou vynalézavostí a neústupností, s jakou se člověk dostal na měsíc a vytvořil digitální věk.
Svět má před sebou ještě dalekou cestu, než dospěje k nízkouhlíkovému energetickému systému. Obchodní společnosti mohou navrhovat možné způsoby směřování k tomuto cíli, ale za volantem jsou vlády. A právě vlády rozhodnou o tom, zda bychom se měli připravovat na urputné soupeření, nebo na opravdové týmové úsilí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Světový energetický systém roku 2100 se bude od toho současného naprosto lišit. Obnovitelná energie, například sluneční, větrná, hydroelektrická a energie z biopaliv, bude tvořit velkou část energetického mixu a své místo bude mít také jaderná energie. Lidé najdou způsoby, jimiž se vypořádají se znečištěním vzduchu a emisemi skleníkových plynů. Nové technologie sníží množství energie potřebné k provozu budov a vozidel.
Vzdálená budoucnost skutečně vypadá zářivě, ale mnohé záleží na tom, jak se k ní dobereme. Existují dvě možné cesty. První scénář nazvěme skrumáž . Tak jako terénní rallye hornatou pustinou slibuje vzrušení a ostrou konkurenci. Nezamýšleným důsledkem „většího chvátání“ bude ale často „nižší rychlost“ a mnozí po cestě havarují.
Alternativní scénář lze nazvat plánování a lze jej přirovnat k obezřetné jízdě po silnici, která je ještě ve výstavbě, s občasným chybným startem. Zda bezpečně dojedeme do cíle, záleží na disciplině řidičů a duchaplnosti těch, kdo se podílejí na stavebních pracích. Vzrušení vyplyne z technických inovací.
Ať už si vybereme tu či onu cestu, současná obtížná situace světa zužuje náš manévrovací prostor. Vzhledem k přibývající populaci a sílícímu hospodářskému rozvoji zaznamenáváme skokovou změnu v tempu růstu poptávky po energiích. Po roce 2015 už zřejmě snadno dostupné zásoby ropy a plynu nebudou k pokrytí poptávky stačit.
Nebudeme tudíž mít jinou možnost než přidat další zdroje energie – obnovitelné, ano, ale také více jaderné energie a nekonvenčních fosilních paliv, jako jsou ropné písky. Vyšší spotřeba energie nevyhnutelně znamená vypouštění většího množství CO2 v době, kdy se změna klimatu stala kritickou globální otázkou.
Během scénáře označeného jako skrumáž si státy spěchají zajistit energetické zdroje samy pro sebe, neboť se obávají, že energetická bezpečnost je hra s nulovým součtem, z níž vyjdou čistí vítězové a poražení. Rychle se zvyšuje spotřeba místního uhlí a biopaliv z domácí produkce. Zákonodárci volí cestu nejmenšího odporu a věnují jen malou pozornost snižování spotřeby energií – dokud nezačnou docházet zásoby. Navzdory silné rétorice se ani emise skleníkových plynů vážněji neřeší, dokud výraznější šoky nevyvolají politické reakce. Poněvadž tyto reakce přicházejí opožděně, jsou prudké a vedou k vystřelování cen energií a k jejich volatilitě.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Scénář plánování je méně bolestivý, třebaže začátek je zmatečnější. Objevuje se řada koalic, aby se prostřednictvím přeshraniční spolupráce postavily výzvám hospodářského rozvoje, energetické bezpečnosti a znečištění životního prostředí. Na lokální úrovni dochází k mnoha inovacím, neboť velká města vytvářejí vazby na průmysl s cílem snížit místní emise. Národní vlády zavádějí standardy účinnosti, daně a další politické prostředky ke zlepšení ekologických vlastností budov, vozidel a paliv v dopravě.
Jak sílí volání po harmonizaci, politiky se navíc celosvětově sbližují. Mechanismy limitů a povolenek, které stanovují cenu průmyslových emisí CO2, získávají mezinárodní uznání. Narůstající ceny CO2 pak urychlují novátorské úsilí, které plodí průlomy. Rostoucí počet automobilů pohání elektřina a vodík, zatímco průmyslové závody jsou vybavené technologiemi k zachytávání CO2 a jeho ukládání do podzemí.
Na pozadí těchto dvou rovnocenně věrohodných scénářů se až za několik let dozvíme, zda prosincová deklarace z Bali ohledně změny klimatu byla jen rétorikou, anebo začátkem globálního úsilí o její potlačování. Mnohé bude záviset na tom, jak se vyvinou přístupy v Číně, Evropské unii, Indii a ve Spojených státech.
Společnost Shell zpravidla své scénáře používá k přípravě na budoucnost, aniž by k jednomu z nich vyjadřovala příklon. Avšak vzhledem k potřebě řídit klimatické riziko ve prospěch našich investorů a potomků jsme přesvědčeni, že důsledky plánování zajišťují nejlepší rovnováhu mezi ekonomikou, energií a ekologií. Coby druhý názor nás zaujaly propočty změny klimatu provedené na univerzitě Massachusetts Institute of Technology. Tyto výpočty ukazují, že svět držící se scénáře plánování a technologie zachytávání a ukládání CO2 vyústí v nejnižší míru změny klimatu, za předpokladu, že ostatní významné člověkem produkované skleníkové plyny se budou omezovat obdobně.
Scénář plánování bude uskutečněn, jedině pokud se tvůrci politik shodnou na globálním přístupu k obchodování s emisemi a budou aktivně propagovat energetickou efektivitu a nové technologie ve čtyřech oblastech: výrobě tepla a elektřiny, průmyslu, dopravě a budovách.
To bude vyžadovat usilovnou práci a času je málo. Scénář plánování například předpokládá, že CO2 se bude do roku 2050 ve vyspělých zemích zachytávat u 90% uhelných a plynových elektráren a dále u minimálně 50% takových elektráren mimo země OECD. Dnes CO2 nezachytávají nikde. Protože zachytávání a ukládání CO2 zvyšuje náklady a nepřináší zisky, je zapotřebí vládní podpory, aby se technologie rychle prosadila v dostatečně velkém měřítku, které ovlivní globální emise. Firmy by za CO2, který zachytí a uloží, měly přinejmenším získávat uhlíkové kredity.
Plánování nebude snadné. Nabízí ale světu nejlepší naději na dosažení udržitelné energetické budoucnosti bez šrámů a zranění, takže bychom této stezce měli věnovat pozornost s takovou vynalézavostí a neústupností, s jakou se člověk dostal na měsíc a vytvořil digitální věk.
Svět má před sebou ještě dalekou cestu, než dospěje k nízkouhlíkovému energetickému systému. Obchodní společnosti mohou navrhovat možné způsoby směřování k tomuto cíli, ale za volantem jsou vlády. A právě vlády rozhodnou o tom, zda bychom se měli připravovat na urputné soupeření, nebo na opravdové týmové úsilí.