Soumrak kancléřovy kariéry?

Rezignace kancléře Gerharda Schrödera na post předsedy německé Sociálně demokratické strany (SPD) bude mít hluboké dopady na rozložení sil v německé vládě a její těsné „rudozelené" větÅ¡ině v parlamentu. Přestože je zřejmě předčasné hovořit v tuto chvíli s některými německými pozorovateli o „soumraku kancléřovy kariéry" či jeho překvapující krok označovat za „začátek konce" jeho pobytu v úřadu, je naprosto oprávněné jej označit za dramatickou ztrátu moci.

Bezprostředním vítězem je předseda poslaneckého klubu SPD Franz Müntefering (64), který Schrödera na postu stranického předsedy nahradí. Oba politici vytvoří tandem, ale Schröder bude záviset na Münteferingově loajalitě víc než Müntefering na Schröderově úspěchu.

Schröder představuje umírněně levicovou politickou platformu a program, srovnatelné s novolabouristickou filozofií britského premiéra Tonyho Blaira či centrismem někdejšího amerického prezidenta Billa Clintona. Müntefering mnohem víc lne k tradičním sociálně demokratickým (či starolabouristickým) hodnotám. Co se týče stylu vedení, Schröder je sólista, zatímco Müntefering je týmový hráč.

V Německu kancléř zastává nejsilnější pozici mezi klíčovými politickými hráči. Hlavní zdroj jeho síly ovÅ¡em nespočívá v zákonných pravomocích, jež mu uděluje ústava, nýbrž ve skutečné podpoře, kterou mu poskytuje jeho vlastní strana.

Kromě jediné mimořádné výjimky z 50. let si ani jedna ze dvou hlavních německých politických stran - sociální demokraté ani umírněně konzervativní křesťanÅ¡tí demokraté - nikdy nedokázala zajistit absolutní větÅ¡inu v parlamentu. Němečtí kancléři tedy obvykle předsedají koaličním vládám a jejich faktická autorita se zakládá na loajalitě stranických sil, jež mají v těchto politických aliancích na povel.

Ačkoliv sociální demokraté nikdy Schrödera neměli skutečně v lásce (tedy rozhodně jej nemilují tak, jak milovali nezapomenutelného Willyho Brandta), volky nevolky jej následovali, neboť ho vnímali jako jedinou záruku volebního úspěchu po frustrujících Å¡estnácti letech (1982-1998) v opozici vůči Helmutu Kohlovi. To už ale neplatí. Schröder a SPD od konce roku 2002 čelí mimořádně nízkým hodnocením veřejné oblíbenosti - a tento trend se pravděpodobně hned tak nezmění.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Jen v roce 2003 řady sociálních demokratů opustilo téměř 40 tisíc členů, což je naprosto neslýchaný odliv. Kdyby se celostátní volby konaly řekněme minulou neděli, tedy 8. února, středopravá koalice složená z křesťanských demokratů a liberálů by podle jedné z hlavních německých institucí pro výzkum veřejného mínění „Infratest dimap" získala 57 procent hlasů. Schröderova rudozelená koalice by s nejvýše 35 procenty hlasů zakusila fiasko.

Na počátku období, jež v Německu získalo přezdívku „supervolební rok" - proběhnou čtrnáctery volby: jedny na evropské, patery na zemské a osmery na obecní úrovni -, se jedná o krutě Å¡patné zprávy pro SPD.

Schrödera v minulosti již několikrát naplnila energií zoufalá situace, která ho přitlačila ke zdi. Tato vlastnost je jeho největší silou a zdá se, že se právě pustil do svého vůbec nejriskantnějšího protiútoku. Ten se zakládá na sázce na to, že se v polovině roku 2004 dostaví hospodářský vzestup, který vytrvá až do příštích celostátních voleb na podzim roku 2006 - a že voliči toto předpokládané oživení přisoudí reformám ekonomiky, trhu práce a sociálního státu nazývaným „Agenda 2010", jež Schröder učinil standartou svého kancléřství.

Schröderova reformní rétorika se v minulosti dlouho neshodovala s jeho politikou. Svého populistického přístupu, krátkodobých reakcí a neokorporativistických snah přemluvit odborové organizace a sdružení zaměstnavatelů ke kompromisu se vzdal až po svém znovuzvolení na podzim roku 2002.

Při pohledu na nejnaléhavější problémy Německa - zrychlující se demografický úbytek, přeregulovaný trh práce a zamlženou a matoucí daňovou soustavu - se Schröderův reformní program může zdát až příliÅ¡ nesmělý, přesto voličské jádro SPD, zejména mocné odborové svazy, vnímalo mnohé Å¡krty jako krajně necitelné.

AvÅ¡ak s ohledem na německé hospodářské těžkosti, jež se zřejmě budou vzhledem k demografickým problémům země jeÅ¡tě prohlubovat, jsou teď sociální demokraté odsouzeni dát přednost tvorbě bohatství před přerozdělováním. Německo si nemůže dovolit zpomalení, či dokonce zastavení reformního procesu.

Nejlepší scénář tedy předpokládá, že se Schröder bude držet filozofie „Agendy 2010" a Müntefering bude zdráhavé SPD trpělivě vysvětlovat, že na cestě do země zaslíbené je třeba překročit pouÅ¡ť. Nejhorší situace by naopak nastala, kdyby Schröder kvůli krátkodobému volebnímu úspěchu sklouzl zpátky k populismu a Müntefering postup schválil ve snaze uÅ¡etřit raněnou sociálně demokratickou duÅ¡i naprostého zoufalství.

Schröderova tragédie spočívá v tom, že jeho moc se může nadále drobit, ať si zvolí kteroukoliv z možností. Na konci letoÅ¡ního „supervolebního" roku budeme znát odpověď.

https://prosyn.org/DexDfI6cs