0

Soumrak našich politických bohů

Dříve jsem si myslíval, že dvacátý druhý dodatek k Ústavě Spojených států amerických je zřejmě nejlepším způsobem jak zajistit, aby političtí lídři nezůstávali ve svém angažmá déle, než je zdrávo, a zároveň a neméně významně, aby nevyčerpali svou účinnost. Tento dodatek znemožňuje prezidentům USA úřadovat ve více než dvou funkčních obdobích.

Zřejmě jsem tehdy zapomínal na lopotnou dřinu předchůdců prezidenta George W. Bushe v jejich druhém funkčním období, ale jeho současná nesnáz dokládá, že ústavní omezení má své vlastní problémy. V prvé řadě prezidenta v určitém okamžiku druhého funkčního období proměňuje v bezmocnou figurku. Pamatuje si někdo, že se po svém znovuzvolení Bush zavázal k provedení reformy penzijního systému (Social Security)? Teď jej ochromuje nejen demokratická opozice, ale rovněž, a snad ještě silněji, bitky o následnictví v jeho vlastní straně.

Osud Bushova přítele, britského ministerského předsedy Tonyho Blaira prokazuje, že se politik do situace bezmocné figurky může dostat i bez ústavního omezení ohledně pobytu v úřadu – ba vlastně bez psané ústavy vůbec. Blair udělal tu osudovou chybu, že si mez svého pobytu v úřadu stanovil sám, když řekl, že se nebude počtvrté ucházet o zvolení do čela Labouristické strany. I bez takového slibu by však pro něj po devíti letech v úřadu bylo těžké spojit reformní program se smyslem pro to, čeho lze s ohledem na atmosféru v jeho straně a v zemi dosáhnout.

Reformy ohlašované Blairem skutečně čím dál větší měrou znějí jako prázdné sliby, neboť došlo na zdánlivě nevyhnutelné: ministerský předseda ztratil kontakt s veřejností. Co kdysi bývalo jeho charismatem, se nyní jeví jako repríza starého ohraného kusu.