Soumrak našich politických bohů

Dříve jsem si myslíval, že dvacátý druhý dodatek k Ústavě Spojených států amerických je zřejmě nejlepším způsobem jak zajistit, aby političtí lídři nezůstávali ve svém angažmá déle, než je zdrávo, a zároveň a neméně významně, aby nevyčerpali svou účinnost. Tento dodatek znemožňuje prezidentům USA úřadovat ve více než dvou funkčních obdobích.

Zřejmě jsem tehdy zapomínal na lopotnou dřinu předchůdců prezidenta George W. Bushe v jejich druhém funkčním období, ale jeho současná nesnáz dokládá, že ústavní omezení má své vlastní problémy. V prvé řadě prezidenta v určitém okamžiku druhého funkčního období proměňuje v bezmocnou figurku. Pamatuje si někdo, že se po svém znovuzvolení Bush zavázal k provedení reformy penzijního systému (Social Security)? Teď jej ochromuje nejen demokratická opozice, ale rovněž, a snad ještě silněji, bitky o následnictví v jeho vlastní straně.

Osud Bushova přítele, britského ministerského předsedy Tonyho Blaira prokazuje, že se politik do situace bezmocné figurky může dostat i bez ústavního omezení ohledně pobytu v úřadu – ba vlastně bez psané ústavy vůbec. Blair udělal tu osudovou chybu, že si mez svého pobytu v úřadu stanovil sám, když řekl, že se nebude počtvrté ucházet o zvolení do čela Labouristické strany. I bez takového slibu by však pro něj po devíti letech v úřadu bylo těžké spojit reformní program se smyslem pro to, čeho lze s ohledem na atmosféru v jeho straně a v zemi dosáhnout.

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

Get unlimited access to PS premium content, including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, On Point, the Big Picture, the PS Archive, and our annual year-ahead magazine.

http://prosyn.org/EWJxo5c/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.