0

Turecká zahraniční politika frontových linií

JERUZALÉM – Několik měsíců předtím, než se stal ministrem zahraničí Turecka, se Ahmet Davutoglu, tehdejší hlavní poradce premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, sešel se skupinou blízkovýchodních akademiků a politických expertů, včetně Arabů a Izraelců. Díky svému akademickému vzdělání a nesmírné erudici se mu podařilo na širokém plátně vykreslit nový směr turecké politiky pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).

V té době už bylo jasné, že se cesta Turecka do Evropské unie poněkud nevybíravě uzavřela, a to zejména kvůli společnému tlaku Německa a Francie. Ti, kdo od Davutoglua očekávali islamistický kouř a síru, však byli hluboce zklamáni.

Davutoglu představil umírněné a propracované expozé, které bývá od politiků slyšet jen zřídkakdy: bylo promyšlené, poctivé a úchvatné. A také znamenalo jasný odklon od konvenční zahraničně-politické kazajky ušité Kemalem Atatürkem, která po celá desetiletí zaháněla tureckou diplomacii do Prokrustova lože integrálního nacionalismu ve stylu 20. let.

Davutoglu začal konvenčně, totiž prohlášením, že zahraniční politiku Turecka bude vždy diktovat geopolitická situace této země. A pak přišla bomba: navzdory konvenčnímu kemalistickému obrazu „jediného a nedělitelného tureckého národa“ poukázal Davutoglu na to, co od založení moderního Turecka každý ví: totiž že v zemi žije více Ázerbájdžánců než v Ázerbájdžánu, více lidí albánského původu než v Albánii, více lidí bosenského původu než v Bosně a více Kurdů než v iráckém Kurdistánu.