OXFORD – Nedávný neúspěšný pokus o násilné převzetí moci v Turecku obnažuje přetrvávající zranitelnost této země vůči vojenským převratům. Zároveň však odhaluje i jednu nově nabytou – a nesmírně silnou – hodnotu, o jejíž kultivaci by měli usilovat i turečtí sousedé: existenci silné střední vrstvy, která je ochotna a schopna mobilizovat se proti extremistickým hrozbám. Otázka pro Turecko nyní zní, zda prezident Recep Tayyip Erdoğan bude tuto hodnotu kultivovat. Pro širší Blízký východ je zase otázkou, jak vybudovat střední vrstvu, která dokáže fungovat jako pojistka stability.
Když uprostřed noci vyrazily do istanbulských ulic davy občanů, aby donutily strůjce vojenského převratu k ústupu, byla to působivá ukázka kolektivní akce – postupu, jenž by měl zaujmout všechny politické lídry a zejména ty, kteří usilují o rozvoj svých zemí. Analýza převratu má tendenci zaměřovat se na vnitřní soupeření turecké elity a na Erdoğanova pochybení (a že jich bylo požehnaně). Jen málo se ovšem diskutuje o strukturálních posunech v politické ekonomii Turecka, které posílily vliv střední třídy tvořící volební základnu Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
V posledních dvou desetiletích dosáhlo Turecko pozoruhodného ekonomického pokroku a proměnilo se z evropského pacienta v jednu z nejdynamičtějších ekonomik a v nové těžiště blízkovýchodního obchodu. Pro tuto transformaci byly klíčové investice do infrastruktury, podpora středně velkých firem, expanze regionálního obchodu a rozvoj sektoru cestovního ruchu.
OXFORD – Nedávný neúspěšný pokus o násilné převzetí moci v Turecku obnažuje přetrvávající zranitelnost této země vůči vojenským převratům. Zároveň však odhaluje i jednu nově nabytou – a nesmírně silnou – hodnotu, o jejíž kultivaci by měli usilovat i turečtí sousedé: existenci silné střední vrstvy, která je ochotna a schopna mobilizovat se proti extremistickým hrozbám. Otázka pro Turecko nyní zní, zda prezident Recep Tayyip Erdoğan bude tuto hodnotu kultivovat. Pro širší Blízký východ je zase otázkou, jak vybudovat střední vrstvu, která dokáže fungovat jako pojistka stability.
Když uprostřed noci vyrazily do istanbulských ulic davy občanů, aby donutily strůjce vojenského převratu k ústupu, byla to působivá ukázka kolektivní akce – postupu, jenž by měl zaujmout všechny politické lídry a zejména ty, kteří usilují o rozvoj svých zemí. Analýza převratu má tendenci zaměřovat se na vnitřní soupeření turecké elity a na Erdoğanova pochybení (a že jich bylo požehnaně). Jen málo se ovšem diskutuje o strukturálních posunech v politické ekonomii Turecka, které posílily vliv střední třídy tvořící volební základnu Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
V posledních dvou desetiletích dosáhlo Turecko pozoruhodného ekonomického pokroku a proměnilo se z evropského pacienta v jednu z nejdynamičtějších ekonomik a v nové těžiště blízkovýchodního obchodu. Pro tuto transformaci byly klíčové investice do infrastruktury, podpora středně velkých firem, expanze regionálního obchodu a rozvoj sektoru cestovního ruchu.