4

Tajná zbraň turecké demokracie

OXFORD – Nedávný neúspěšný pokus o násilné převzetí moci v Turecku obnažuje přetrvávající zranitelnost této země vůči vojenským převratům. Zároveň však odhaluje i jednu nově nabytou – a nesmírně silnou – hodnotu, o jejíž kultivaci by měli usilovat i turečtí sousedé: existenci silné střední vrstvy, která je ochotna a schopna mobilizovat se proti extremistickým hrozbám. Otázka pro Turecko nyní zní, zda prezident Recep Tayyip Erdoğan bude tuto hodnotu kultivovat. Pro širší Blízký východ je zase otázkou, jak vybudovat střední vrstvu, která dokáže fungovat jako pojistka stability.

Když uprostřed noci vyrazily do istanbulských ulic davy občanů, aby donutily strůjce vojenského převratu k ústupu, byla to působivá ukázka kolektivní akce – postupu, jenž by měl zaujmout všechny politické lídry a zejména ty, kteří usilují o rozvoj svých zemí. Analýza převratu má tendenci zaměřovat se na vnitřní soupeření turecké elity a na Erdoğanova pochybení (a že jich bylo požehnaně). Jen málo se ovšem diskutuje o strukturálních posunech v politické ekonomii Turecka, které posílily vliv střední třídy tvořící volební základnu Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

V posledních dvou desetiletích dosáhlo Turecko pozoruhodného ekonomického pokroku a proměnilo se z evropského pacienta v jednu z nejdynamičtějších ekonomik a v nové těžiště blízkovýchodního obchodu. Pro tuto transformaci byly klíčové investice do infrastruktury, podpora středně velkých firem, expanze regionálního obchodu a rozvoj sektoru cestovního ruchu.

V důsledku tohoto úsilí se turecký příjem na obyvatele za necelých deset let ztrojnásobil, zatímco míra chudoby klesla podle odhadů Světové banky na méně než polovinu. To podpořilo úžasnou ekonomickou mobilitu turecké venkovské pracovní síly, drobných podnikatelů a zaměstnanců s nižšími příjmy, díky níž se masy lidí dostaly z okraje společnosti do jejího hlavního proudu. I zahraniční politika byla všude tam, kde to bylo možné, harmonizovaná s ekonomickými zájmy sílící střední vrstvy (třebaže syrská intervence odráží posun v zahraničně-politických prioritách země).

Pro novou tureckou střední vrstvu je přežití demokracie nanejvýš důležité – a jak ukazují nedávné události, je ochotna za toto přežití bojovat. Vývoj v Turecku samozřejmě neodráží jen mocenský boj mezi Erdoğanem a jeho vyzývateli; ukazuje také odhodlání střední vrstvy zajistit, aby se Turecko neuchýlilo zpět k politickému systému, jenž by poškodil ekonomické a politické vyhlídky země.

To vše naznačuje, že Erdoğan a jeho stoupenci se musí při reakci na pokus o převrat povznést nad pouhé úvahy, jak potrestat vojenskou frakci, která ho uskutečnila, ačkoliv i to je pochopitelně navýsost důležité. Musí se soustředit také na posílení zájmů střední vrstvy, která přispěchala bránit vládu.

V tomto ohledu nebudou hlavním problémem Turecka v nadcházejících měsících a letech vojenští či zahraniční konspirátoři. Kdyby vládnoucí garnitura podlehla pokušení upevnit moc v rukou prezidenta, navenek s cílem ochránit autoritu jeho vlády, mohlo by to oslabit kontrolní a vyvažovací mechanismy a omezit prostor pro politickou opozici, a to i uvnitř prezidentovy strany. To by podkopalo právě ten systém, za který střední vrstva bojuje.

Erdoğan samozřejmě potřebuje upevnit svou politickou základnu, mimo jiné i obnovením vztahů s oddanými stoupenci. A očištění vojenského i civilního aparátu od možných podporovatelů převratu by nepochybně uspokojilo věrné přívržence strany. Prezident však také musí zacelit politickou roztržku a nalézt nový konsensus, jenž podpoří hospodářskou prosperitu.

A co je možná ze všeho nejdůležitější, AKP potřebuje zastavit nebezpečné rozleptávání tureckého modelu regionální hospodářské integrace založené na politice „nulových problémů se sousedy“, který původně koncipoval někdejší premiér Ahmet Davutoğlu, ale v posledních letech došlo k jeho oslabení. Turecko přerušilo styky prakticky se všemi bezprostředními blízkovýchodními sousedy. A nedávné zhoršení diplomatických vztahů s Ruskem tureckou pozici dále oslabilo. Pověst Turecka coby příkladné muslimské demokracie se postupně zhoršuje a v atmosféře sílícího ohrožení stability země se prohloubila politická polarizace.

Nic z toho není dobré pro ekonomiku, na níž je turecká střední vrstva – a potažmo i volební úspěch AKP – závislá. To dává důvod k naději, že nezdařený pokus o převrat, který odhalil roli střední vrstvy jakožto hráze proti vojenským rebelům, vyburcuje Erdoğanovu vládu k vyřešení tureckého politického patu a k zajištění ekonomické prosperity. Avšak AKP, která se vrátí ke své základní vizi zprostředkovávání ekonomické mobility, to už je jiná písnička.

V době, kdy se Erdoğan snaží koncentrovat v prezidentském úřadu ještě větší moc, je důležité, aby si připomněl, jaké podmínky vedly ke vzniku i k pozdějšímu kolapsu Osmanské říše. Podobně jako vzestup AKP byl i vzestup říše založen na podpoře zrovnoprávněných občanů na venkově, zejména v srdci země v oblasti Malé Asie. Jakmile však osmanští vládci upevnili svou moc v Konstantinopoli, začali rychle pracovat na zřízení sultánského řádu, který byl v rozporu s původními pokrokovými cíli – a oslabil říši zevnitř. Po větší centralizaci moci začali být osmanští vládci nepříjemně závislí na domácích hodnostářích a na evropských imperiálních mocnostech.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Chce-li se Erdoğanova AKP vyhnout podobnému osudu, musí přestat směřovat k novodobému sultanátu. Prosperující a začleňující demokracie je pro Turecko jedinou cestou vpřed, a navíc by znovu obnovila model, který země širšího Blízkého východu zoufale potřebují.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.